Valentýnská povídka Ireny Jirků: 50°33'20.8" severní šířky, 16°13'57.6" východní délky

"Haló! Haló!"

"Koho prosím voláte?"

"No… Marii Jonášovou. Teda za svobodna bejvala Jonášová. Jak se vona vlastně jmenuje asi dnes…?"

"Ach, to jsi ty, Huberte."

"Mařenko? Tak sem tě našel! Bože, nevíš, jak se to udělá, abysme se viděli? Každej den mně vnuci ukazujou, že tady někde na tý skleněný krychli mám zmáčknout takovej tentononc a ten, koho volám, se zjeví vedle mě. Něco jako holistickej obraz prej připluje z éteru. Jenže problém je, že já ten knoflík, co to spouští, nemůžu najít. Mám sice právě po další operaci zelenýho zákalu, takže vidím jako zamlada, ale na tý vobrazovce, nebo co to je, aby se čert vyznal. Krám blbej, ať jde k šípku. Kdysi jsme měli jen telefony a taky to šlo, že jo. Slyšíš mě dobře?"

"Ano, Huberte, slyším tě výborně."

"Marie, co já se tě nahledal! Člověk by řek, že v roce 2039 bude stačit zadat jméno a věk a vyběhnou souřadnice tvýho současnýho bydliště. Jenže prdlajs, ta pitomá krychle začala hned blikat, pískat a vyhrožovat ňákou ochranou. Tak sem to típnul a zkusil radnici, školu a poštu v tvý rodný vesnici, pak ve vedlejším městě, ba i v okresním. A zase prdlajs. Všude mrtvej hlas, dokonce i v hospodách. Že by to všechno už zrušili? Zachránil mě farář. Živej! Na všechny ochrany zvysoka kašlal, vyzvonil mi, že bydlíš na vejminku u dcery, a dal mi tohle číslo, teda kód. Nebo jak se tomu teď říká."

"Huberte, co potřebuješ?"