Ta scéna možná vypadala takhle, ale třeba taky úplně jinak.
Početná komise nejváženějších mužů ve městě měla rozhodnout, kam se sochou, kterou si objednala u nadějného mladého umělce. To dílo se opravdu povedlo. Nebyl snad nikdo, kdo by ho veřejně zpochybňoval. Vedení města za něj zaplatilo nehorázně vysokou částku a teď by bylo rádo, kdyby se všichni zainteresovaní dohodli, kam ho umístit, aby bylo všem na očích a mohlo symbolizovat to dobré, co správní manažeři mohou svým občanům dát.
Po delší diskusi to vypadalo na střet dvou nejpodporovanějších návrhů – buď sochu vystavíme na hlavním náměstí před radnicí, anebo v podloubí sousedního domu (tam by prý byla lépe chráněna před nepřízní počasí).
Přibližně padesátiletý a ve městě nejrespektovanější umělec si v tu chvíli vzal slovo. Celý sál ztichl a soustředěně poslouchal jeho vyjádření, byl totiž široko daleko nepsaným arbitrem elegance. Sochu pochválil, upozornil na její nahotu, jež je snad až příliš provokativní na vystavování v centru města, a přiklonil se k názoru umístit ji do podloubí. K překvapení všech však raději kousek dál, než bylo navrhováno. Ano, až dozadu, tam zcela ke stěně…
Všichni byli poněkud zmateni, ale po určité době pochopili. To nebyl nestranný názor největšího z umělců. To zazněl hlas závisti a rivality. Nejen té mezigenerační, ale přímo té historické.
Co se dočtete dál
- Proč nejrespektovanější umělec ve městě navrhl umístit sochu v podloubí až zcela dozadu?
- Kde socha nakonec skončila?
- V čem radnice umělci vyhověla?
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
