Se švédskou Kirunou se přesouvá legenda o harmonickém soužití obyvatel města s těžební společností. Mladá dokumentaristka o tom točí film

Na ničem jsme nešetřili. Slavný citát z filmu Jurský park vcelku vystihuje, jakou moc člověk má, pokud si usmyslí, že dokáže nemožné. Třeba přestěhovat město. I když ho pak možná bude muset stěhovat znovu. Jako v Jurském parku to ale v Kiruně na vzpouru přírody proti člověku nevypadá. Spíše naopak. A pětadvacetiletá dokumentaristka Greta Stocklassa o tom točí film.

Nynější posluchačka posledního ročníku Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze, která pochází z česko-švédské rodiny, přijela do kraje Norrbotten ve švédském Laponsku poprvé jako turistka. Osmnáctitisícová Kiruna, v níž se těží nejkvalitnější železná ruda na světě, jí učarovala. V tomhle hornickém městě a jeho okolí, kde státní společnost Luossavaara-Kiirunavaara AB vykutá skoro 90 procent ročního objemu železa v Evropě, objeví filmař "story" na každém rohu.

Od 12 let až do maturity jste žila s rodiči ve Stockholmu. Kdy jste se do Kiruny podívala poprvé?

Jeli jsme tam v roce 2014 na výlet s tátou. On je Švéd, máma Češka, já mám dvojí občanství a jsem bilingvní, což mi umožnilo, abych se k tématu dostala blíž. Kiruna má neuvěřitelnou atmosféru: je to mystické místo v pusté krajině, kde se z ničeho nic zjeví industriální město jako třeba Most nebo Jiřetín. Zároveň je nesmírně progresivní a v mnoha ohledech připomíná zmenšenou verzi Švédska. Na Kirunu však Švédové sami trochu zapomínají.

Jak to? O Kiruně a slávě tamního železa se učí v hodinách zeměpisu i české děti.

Asi je to tím, že je zastrčená za polárním kruhem. Přesto byste v Kiruně našla hokejový tým, který hraje v duhových dresech, aby se přihlásil k podpoře sexuálních menšin. Lidé pomáhají uprchlíkům − těch je ve městě kolem tisíce z 18 tisíc obyvatel. Občas je skoro legrační sledovat, jak se Kiruna nebojí vlastní provinčnosti. Vedle toho všeho samozřejmě funguje důl, který je zdrojem švédského bohatství. Mají tam malý vesmírný průmysl. Postavili si ledový hotel. Místy je to bizarní směsice věcí, která však podle mě odpovídá tomu, kam se ubírá člověk 21. století. Na jednu stranu chce dolovat a zvyšovat svůj zisk, zároveň si kope díru pod nohama, před kterou pak musí utíkat. Zabírá krajinu, která patřila původním obyvatelům, Sámům. Do města přicházejí lidé ze severní Afriky a Blízkého východu. Je tam toho na malé ploše strašně moc.

Foto: Pepa Dvořáček

Podle čeho jste se rozhodovala, na které motivy se zaměříte?

Můj pohled na dění ve městě byl nejdřív schematický. Myslela jsem, že místní obyvatelé budou proti stěhování protestovat. Překvapilo mě, jak jsem se spletla. Město vzniklo díky dolu a lidé vnímají svou existenci ve zvláštní symbióze s ním. Vetkala se do jejich mysli, necítí skoro žádnou nostalgii. V Kiruně se nedá vyprávět příběh o zlé těžební společnosti, která zničí, nač narazí. Postavy, které jsem se rozhodla sledovat, stojí na okraji hlavního proudu. A ten je skutečně veskrze pozitivní − většina lidí se do nového města těší.

Koho jste si tedy vybrala?

Sehnala jsem snad jediného aktivistu, který stěhování neschvaluje. Ten se snaží zjišťovat, co si o projektu lidé ve městě myslí. Je učitelem na místním gymnáziu. Jeho maturující studentka, další protagonistka mého filmu, je napůl Švédka a napůl Sámka, která zrovna začala objevovat své kořeny a zjišťuje, jak je její kultura upozaděná. Třetí postavou je kluk, Abdalrahman, taky student místního gymnázia, který přišel do Kiruny v roce 2015 z Jemenu. Dorazil sám, když mu bylo 16 let, a od té doby čekal na azyl. V Kiruně se ocitl na okraji společnosti, která je na povrchu nesmírně pohostinná, na druhou stranu stát se Švédem obnáší o dost víc než to, že máte to slovo napsané na papíře.

Švédové trochu ztrácejí schopnost improvizovat. Švédsko je příručkové. Když někoho poprosíte, aby pro vás udělal něco nezvyklého, může ho to vyvést z míry.

Mohou uprchlíci ve Švédsku ovlivnit, kde budou čekat na azyl?

Většina z nich dorazí na jih země, úřady je pak rozmístí podle kvót na místa, která si vybrat nemohou. Abdalrahmana poslali z jihu dva tisíce kilometrů na sever právě do Kiruny, kde musel počkat, dokud nedostal slyšení a nedozvěděl se, jak v azylovém řízení dopadl. Teď už azyl má, může se odstěhovat, kam bude chtít. Je to ale složitý proces. Jen za rok 2015 přišlo do země přes 160 tisíc lidí. Švédský otevřený, vítající systém má své slabiny. Nedomýšlí důsledky.

Jak se vám ve Švédsku žilo?

Odmala se mi tam hodně líbilo, jezdili jsme do Švédska na každé prázdniny. Přibližně od sedmi let jsem ovládala jazyk. Začátky po stěhování byly náročné, přestože jsme se pohodlně domluvili. Česká kultura tam nemá kdovíjaký zvuk. Když v Česku řeknu, že jsem napůl Švédka, lidé to vnímají pozitivně. Když ve Švédsku řeknu, že jsem napůl Češka, lidi to buď nezajímá, nebo je to trochu minus.

Čím to je? Jsme pro ně součástí postkomunistického bloku?

Dá se to tak říct. Hodně Švédů má polské uklízečky, mezi námi a Poláky nevidí velký rozdíl. Ale na gymplu už to bylo super. Politicky souzním s tím, jak Švédové přemýšlejí o společnosti a o světě, byť to pak v praxi občas vypadá trochu jinak. V zemi všechno funguje, je tam minimální korupce, mají skvělý systém podpory studentů i starých lidí, všichni vědí, že se mohou spolehnout na stát − občas dokonce trochu víc než na vlastní rodinu. Na druhou stranu, lidé trochu ztrácejí schopnost improvizovat. Švédsko je příručkové. Když někoho poprosíte, aby pro vás udělal něco trochu nezvyklého − byť jde třeba o banální prosbu v obchodě, aby vám tam nechali zboží, které jste zaplatila někomu jinému −, může je to vyvést z míry. Tohle jsou témata, která bych chtěla zpracovávat ve svých filmech: jaká slabá místa mají progresivní, vyspělé společnosti.

To se mi zdá užitečné. Lidé mají tendenci vyspělé společnosti buď nekriticky obdivovat, nebo jim věští rychlý konec, protože za dveřmi stojí barbaři.

Baví mě všímat si drobností. Třeba jak o stejné události píší česká a švédská média. Když dojde k nějakému přepadení, neřku-li teroristickému útoku, v Česku se původ útočníka objeví v titulku, ve Švédsku až v posledním odstavci. Místy přehnaná korektnost a strach někoho nepoškodit jsou však jedním z důvodů, proč i v této zemi získávají vliv populisté − jako jedni z mála se nebojí mluvit o potížích, které země skutečně má. Když jsem se ze Švédska v roce 2012 vracela do Česka, extrémní pravice, Švédští demokraté, měla okolo šesti procent. Dnes mají 18 procent. S českou krajní pravicí se ale nedají srovnat, na rozdíl třeba od SPD Tomia Okamury dokážou věci formulovat tak, že zní spořádaně a legitimně. Švédové dobře vědí, jak daleko mohou zajít. Po uprchlické krizi má země velké potíže s integrací. Viděla jsem to ostatně v Kiruně: uprchlíci dva roky čekají a nevědí, co s nimi bude.

Pohled na Kirunu od zdejších rudných dolů zachytil kameraman filmu Stanislav Adam. Hluboké praskliny se blíží k městu.

Foto: Stanislav Adam

Mohou v tom období pracovat?

Většinou nesmějí. Žijí z dávek. Aby mohli pracovat, potřebují doklady, což málokdo po cestě má. Mohou chodit na neplacené brigády. Potkala jsem hlavně muže různého věku, kteří do země přišli sami. Bylo hezké pozorovat, jak spolu vytvářejí zvláštní nové rodiny. Třeba Abdalrahman své rodiče neviděl od devíti let, od té doby utíká. Jeho novou rodinou se stali kamarádi ze Sýrie, kteří také utekli před válkou.

Našetřili jeho rodiče peníze na to, aby ho poslali daleko od války?

Jeho příběh je mnohem složitější, neodešel dobrovolně a o své rodině od té doby nic neví. Podařilo se mu utéct do Turecka, pak do Švédska.