Místo sody gin a citron vyměnit za pomeranč. Slavný koktej Negroni slaví sto let

Američtí turisté, kteří se po konci první světové války houfně vypravovali do Evropy okouknout kontinent, kde se vyznamenali i padli mnozí jejich synové a dcery, rychle objevili v barech báječný koktejl. Jmenoval se Torino-Milano. Jeho složení bylo prosté: jeden díl červeného vermutu (z Turína), jeden díl Campari Bitter (z Milána) a případně střik sodovky (odkudkoli). Jakmile italští barmani − jako první − zjistili, že hosté z druhé strany velké louže objednávají koktejl po putýnkách, hbitě ho jak z úcty, tak z praktických důvodů přejmenovali na Americano.

Někdy na přelomu roku 1919 se k záplavě Američanů přidal Camillo Luigi Manfredo Maria Negroni, hrabě a tak trochu dobrodruh, jenž strávil několik desítek let ve Spojených státech, kde se mimo jiné oženil s Antoniettou Zazworkowou původem z Prahy a přišel na chuť míchaným nápojům.

Urozený Florenťan, nadšen, že je zase doma, začínal svou každodenní "tour de bars" po rodném městě obvykle v kavárně Casoni, kde tehdy působil Fosco Scarselli, sotva dvacetiletý barman vrátivší se krátce po válce z německého zajetí. Jednoho dne ho šlechtic požádal, aby mu do koktejlu místo sodovky přidal gin. Říká se, že původně trval na sedmi kapkách jalovcové. Když host své přání neustále opakoval, Fosco si to zjednodušil a překřtil Americano s ginovou forzáží − sedm kapek mezitím upadlo v zapomenutí − na Negroni. Hrabě jich dokázal vypít i dvacet za den, a to se už gin, campari a vermut podílely na receptuře rovným dílem.

Drink, jemuž je letos sto let, se trvale drží v první desítce hitparády celosvětově nejprodávanějších koktejlů − loni dokonce obsadil třetí místo. Pokud vám ho budu míchat já, kousek od sklenky s Negroni škrtnu zápalkou, počkám, až se rozhoří, a pak nad ní stisknu kousek pomerančové kůry tak, aby silice vzplály nad koktejlem, jemuž říkám Negroni 2019. Když nebudu poblíž, řekněte si jakémukoli barmanovi, ať to ode mě vezme přes kopírák.