Novinář Tomáš Etzler: Za největší průšvihy jsem si vždycky mohl sám. Kdyby mi teď někdo nabídl slušnou práci od do, hned ji beru

Mnoho lidí mu říká, že vede vzrušující život. Tomáš Etzler to ví. Ale především poznal, jak je takový život vyčerpávající.

"Kdyby mi teď někdo nabídl slušnou práci od devíti do pěti, skočím po ní," tvrdí.

Loni se také po pětadvaceti letech nabitých akcí, prací a službou zpravodajským ideálům setkal se svou bývalou láskou a začal s ní nový život v nové zemi. Nadto pracuje na své první knize − z 10 let strávených v Číně, ale také v Afghánistánu a Pákistánu vzejde literární dokument, o nějž bude pravděpodobně zájem i v zahraničí. Jen najít chvíli k tomu, aby ji mohl dopsat.

V roce 2017 jste se po 26 letech vrátil do České republiky. Chvíli jste se tu rozhlížel a pak zase zmizel. Kdy začalo být jasné, že nezůstanete?

Můj návrat ze zahraničí, konkrétně z Hongkongu, byl logickým řešením mé tehdejší situace. Jsem Evropan, Čech. To, že v Česku nezůstanu natrvalo, mi začalo být jasné na počátku roku 2018. V polovině roku jsem se navíc setkal se svou bývalou přítelkyní, s níž jsme se viděli naposledy před 25 lety a stejně dlouhou dobu spolu nemluvili. Vyříkali jsme si, co se před lety stalo, a během pár měsíců se dali znova dohromady. Přítelkyně žije v Amsterodamu, a tak jsem se za ní přestěhoval. Praha se mi moc líbí, mám ji rád, ale nemám tu stálou práci. Pravidelně se sem však vracím, vychází to tak na týden měsíčně.

Teoreticky vzato, mohl by si některý český mediální dům dovolit vaši práci zahraničního zpravodaje, jak jste byl zvyklý ji dělat v CNN?

Myslím si, že za našich životů nebyla poctivá žurnalistika nikdy důležitější než dnes. To platí pro Českou republiku, Maďarsko, Polsko i Spojené státy. Rád bych ji dělal i jako službu vlasti, jakkoliv pateticky to zní, ale zatím to z praktických důvodů není možné. S několika českými médii trochu koketuji, ale mám obrovskou spoustu jiné práce, takže plný úvazek bych nezvládl. Jinak věřím, že bychom se dohodli. Na to, abyste mohla dělat zpravodajství, nemusíte být 24 hodin a sedm dní v týdnu v Praze.

Z vašeho mezipřistání v Česku přece jen jeden pracovní závazek vyplynul: pro jedno zdejší nakladatelství píšete knihu, je to tak?

V životě jsem nic podobného nedělal a je to úplně něco jiného než napsat článek nebo reportáž. Smekám přede všemi, kdo byli schopní to zvládnout vedle běžného zaměstnání. Je to strašná řehole. Mně se navíc nepíše lehce, můj vztah k psaní osciluje mezi láskou a nenávistí. Kniha nebude jen o Číně, spíš o 10 letech, které jsem strávil v Asii.

Co vám pomáhá, abyste se lépe upamatoval, co se kdy dělo?

Mám z těch let spoustu poznámek. Nevedl jsem si sice deník, ale v řadě sešitů mám pracovní poznámky. Dalším zdrojem informací jsou reportáže, které jsem dělal, schovával jsem si originální materiály. Mám e-maily, jejichž historie sahá do roku 2006, ale vždy jsem si také přepečlivě vedl účetnictví. Kdysi jsem ho chtěl vyhodit, ale pak jsem si kus prošel a zjistil, že mám účtenky ze všech hotelů i restaurací, díky nimž je možné přesně datovat, kde jsem kdy byl.

Máte pro svou knížku název?

Ještě si jím nejsem jistý. Vezmu to oklikou: nemám rád komunismus. Komunisty považuji za zločince a komunismus za nejhorší ideologii, jaká kdy existovala. Byl to jeden z důvodů, proč jsem kdysi z Československa odešel. Pamatuji se proto přesně na den, kdy jsem přijel do Číny. Vybaloval jsem si techniku, podíval se z hotelového okna a všude, kam oko dohlédlo, vlály rudé vlajky. Říkal jsem si: Co jsem to proboha udělal? Celý život před tím rudým peklem utíkám a pak se do něj dobrovolně vrátím. "Co jsem to proboha udělal?" by možná mohl být název mé knihy.

Ten zní výborně. Zachytila jsem také, že se počítá s verzí pro zahraničí, je to pravda?

To bude záležet na mně. Před Čínou jsem strávil pět let ve válkách. Pracoval jsem v Afghánistánu, v Pákistánu a tehdy se děly docela důležité věci − došlo třeba k atentátu na Usámu bin Ládina. Kolegové ze CNN, s nimiž jsem se o svém nápadu bavil, si myslí, že mám mezinárodně zajímavý materiál. Ptají se mě, jestli to píšu rovnou anglicky. Pravda je taková, že jsem anglicky začal, ale nejdříve musím odevzdat knížku v češtině. Jinak jsem ve spojení s člověkem, který je literárním agentem v USA − ten čeká na ukázku, aby mi pomohl najít nakladatele.

Už si z knížky někdo něco přečetl?

Zatím nikdo nic. Občas o části povyprávím svým známým, ale pořád píšu způsobem, jakým jsem psával pro české noviny. I když měl text pár odstavců, nejdřív jsem je zdlouhavě přežvykoval, až pak je vyplivl. U článků se bavíme o hodinách, tady jde o měsíce. Zatím jsem nenapsal nic, co bych se nestyděl sdílet. Do konce roku dám dohromady něco důstojného a pošlu to lidem, kterým věřím, abych měl jistotu, že jdu správným směrem.