Vánoční povídka Sáry Saudkové: Vánoční koupel

Ulicí se nesla mladá vysoká jedle vtěsnaná do smršťovací sítě. Za ní, maskovaná nákupními taškami, se vlekla už ne tak mladá a o chlup menší, docela pohledná žena. Julie. V duchu proklínala pátek a fronty v obchodech a jásavé koledy a celé to vánoční běsnění a vlastně všechno, tedy zejména džíny, do kterých byla napěchovaná. Opět další kalhoty, které jsou jí malé. No to budou zase Vánoce. Už to viděla před sebou − jak stejně zase podlehne a proválí se u televize a lineckých srdíček, aby do nového roku vstoupila s dalším spřáteleným tukýšem, jak mu říkávala, který se rozhodl usadit se už na věky v jejím těle. Nenáviděla se za to. Za svou slabost pro sladké. Za své odcházející mládí. Za svou bezvýznamnost. I za to, že už nepřitahuje svého muže. Ani se mu nedivila.

"Co taky jinýho čekáš, podívej se na sebe!" nadávala si, když se sebemrskačsky postavila před zrcadlo. Nebyl to pohled, pro který by muži vraždili. Ale byl dostatečně neúprosný na to, aby měla chuť zabít sebe. Juliin muž Tomáš tráví beztak polovinu svátků na pohotovosti v nemocnici a bůhví, co tam kromě převazů dělá. "Se nediv, jestli si tam najde nějakou náhradnici, náno blbá!"

Ne, Julie se opravdu neměla moc ráda. Dobalila dárky, schovala je do skříně a najednou ji popadl bezedný smutek. Smutek nad tím, že už je svému muži lhostejná. Že její šéf ve statistickém úřadě je namistrovanej blbec a má ještě blbější kecy. Že už ji dospělý syn nepotřebuje. Že má mizerné vlasy, neduživě mrtvé, jako by vylezly ze skartovačky. Že zase zapomněla na zubaře. Že nemá sílu si jít zaběhat, protože na to přece musí nejdřív zhubnout, aby mohla mezi ty pružné atlety, kteří tak lehkonoze hopsají v parku. Že to všechno hezké v jejím životě je pryč. Že už jí zbývá jenom kynout a pít.

Aha! Julie si vzpomněla na Rulandské modré, které čekalo v lednici. Její věrný kumpán. Když si dolila třetí sklenici, odhodlala se a zavolala mu. Pavlovi, svému občasnému ctiteli, se kterým si tu a tam vypomáhala ke zvednutí sebevědomí. Styděla se za to, protože rychlovky v jeho malém bytě nebyly ničím, čím by se chtěla chlubit. Věděla, že je to hajzlík, ale když o ni projevil zájem, měla na chvíli pocit, že ještě není úplně bezcenná. Jenže když ten její o ni určitě nestojí a tak, vždyť už to znáte.

Komisní hlas a ženský smích, které se ozvaly ze sluchátka, ji zadupaly do zoufalství a navrch přikryly ponížením, jako chvojím přikrýváme uvadlé truhlíky.

"Ano? Julčo, hele, teď se mi to zrovna moc nehodí, mám moc práce, znáš to. A máš se? No, buď rozumná a raději mi už nevolej. Ale jo, jasně. Já se ti někdy ozvu. Hezký svátky!"

Julie se bezmocně sesypala do křesla. Teď už se napila rovnou z lahve. Pak si došla pro další, však ji jenom načne. Vzpomněla si na kapra, který čekal ve vaně na své sebeobětování.

"Tak co, Pepíku, tobě je taky smutno, viď? Už se ani nemrskáš. Ale mně je smutno ještě víc. Pojď, polez ven."

S námahou ho nabrala do kýble a odložila pod umyvadlo. Vypustila vanu, natočila horkou, svlékla se a plácla sebou do vody. Nechala se obklopovat horkem, které připomínalo dlaně jejího muže, to byli ještě mladí. Voda crčela dál. A Julie, snad aby smyla vinu za to, že podvádí svého Tomáše, že je hnusná, že se neumí radovat a že s ní nemůže být nikdo šťastný, se nořila pod hladinu a poslouchala hukot dopadajícího proudu vody.