Při líčení složitých procesů na buněčné i nižší úrovni neváhá použít laické výrazy jako "virové kouličky" nebo "stříhání proteinových tyčinek". Ochotně nás provádí laboratořemi a nakonec vytáhne ze skříně koloběžku, která jí pomáhá zlepšovat dojezdový čas mezi pracovišti Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Univerzita dopravní prostředek zdědila po jejím synovi.

Michaela Rumlová, expertka, která se už více než 20 let zabývá studiem viru HIV, jeho molekulární strukturou a procesy, jež vedou k jeho skládání a rozkládání v interakci s lidskou bílou krvinkou, ví, že srozumitelnost a smysl pro humor důstojnost jejího výzkumu neohrozí. Její práce může významně přispět k vývoji nových léků proti šíření viru, jenž je původcem choroby AIDS. Pacientům při ní kvůli nízké koncentraci bílých krvinek, jež virus HIV při své reprodukci ničí, selhává obranyschopnost organismu do té míry, že mohou podlehnout banální infekci.

Michaela Rumlová loni za svůj výzkum získala Cenu předsedkyně Grantové agentury České republiky. Slavili však i její studenti. Ovšem výzkum není zdaleka u konce: i přes pozornost, již s kolegy retroviru HIV věnovali, v něm stále dochází k dějům, které popsané nejsou. Navíc se Michaela Rumlová nedávno s kolegy z Jihočeské univerzity pustila do studia takzvaných flavivirů − a nové téma ji nadchlo.

Někteří vědci nemají příliš rádi slovo "objev" − zdá se jim, že zavání bezpracností, případně bulvárem. Přesto: který moment ve vaší kariéře se "objevu" nejvíc blížil? Bylo to zkoumání skladby viru HIV, které ocenila Grantová agentura České republiky?

Nejsem si jistá, jestli jsme v roce 2017 něco "objevili" − příroda to vytvořila bez našeho přispění, my se na to jen byli schopni podívat. Ale možná by se za objev dala označit situace ze začátku mé kariéry, kdy jsem pracovala na disertační práci. Tehdy jsme se pokoušeli složit virovou částici. Zjistili jsme, že dokážeme vzít kus genetické informace viru a vytvořit ho v jiných buňkách, v nichž se pak viry budou tvořit dál. V tu chvíli šlo o jakési "překvapivé zjištění". Pak jsme z těchto buněk izolovali proteiny, vyčistili je a našli jsme podmínky, za nichž se virové částice dají vytvořit ve zkumavce. To se asi dá označit za "objev", protože matka příroda nic podobného předtím nezkoušela − neměla pro to důvod. Viry se skládají v živých buňkách, a nikoliv ve skleněných trubičkách.

Kdybych s vámi příjemné momenty "překvapivého zjištění" chtěla trochu sdílet, jak byste mi je vylíčila?

Bylo to náročné a napínavé, bavíme se totiž o výzkumu, který je starý 25 let. V té době nebyly některé typy elektronových mikroskopů standardním vybavením vysokoškolských laboratoří, takže jsme s kolegy částice, o nichž si povídáme, nejdřív vůbec neviděli. Dnes se můžete na kouličky virových částic, které mají kolem 100 nanometrů, vcelku běžně podívat a pracuje se nám mnohem snáz. Tehdy jsme měli jen indicie − co se ve zkumavce dělo, jsme si museli představovat a odvozovat z jiných věcí. Měli jsme k ruce analýzy z takzvané ultracentrifugace − nesmírně účinného odstřeďování, kde se přetížení blíží 100 tisícům g.

Michaela Rumlová

Úspěšná česká biochemička. Magisterské a doktorské studium absolvovala mezi lety 1987 a 1996 v Ústavu biochemie a mikrobiologie na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Po ní následoval roční pobyt na University of Alabama v americkém městě Birmingham. V letech 1997 až 2015 působila také v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd České republiky. Od roku 2013 pracovala na VŠCHT jako odborná pracovnice Ústavu biotechnologie, od roku 2018 působí a přednáší tamtéž jako docentka.

K čemu byla supersilná odstředivka užitečná?

Snažili jsme se v ní viry oddělit a prohnat na dno zkumavky. Mohli jsme si myslet, že tam jsou, ale pořád jsme to nemohli zkontrolovat. Až když jsme jejich přítomnost potvrdili elektronovou mikroskopií, měli jsme obrovskou radost, kterou s námi sdílel kromě mého muže i unavený laboratorní technik. K objevu došlo tady v Praze na VŠCHT, pak jsme ho ověřovali na univerzitě v Birminghamu v americké Alabamě. Všechny pokusy jsme zopakovali před slavným profesorem, molekulárním biologem Erikem Hunterem. Pamatuji si, že se tehdy opřel o rám dveří a říkal: "You're gonna be famous, guys." Lidi, budete slavní.

Co se dělo dál?

Bylo to skvělé. Bylo to poprvé, co se někomu něco takového podařilo, takže jsme se naše zjištění pokusili publikovat v časopise ­Science. V 90. letech šlo o vrchol snažení mnoha vědců. Ze tří povinných recenzí naší práce však přišla jedna negativní, protože na některém ze snímků z elektronového mikroskopu se poslednímu posuzovateli něco nelíbilo. Tehdejší pravidla pro publikaci ve Science neumožňovala, abychom na kritiku reagovali, a tak nám to trochu zkazilo radost. Nakonec jsme se však dostali do jiného špičkového oborového časopisu, jímž byl Journal of Virology. Nejlepší však bylo, když náš postup zopakovali v řadě laboratoří na celém světě. Tam už nepracovali jen s naším modelovým opičím retrovirem, ale také třeba s virem HIV nebo myšími viry. To bylo velké zadostiučinění.

Ve kterém roce se vám objev podařil?

Myslím, že v roce 1995 nebo 1996.

Jak dlouho jste tehdy byla ve výzkumu?

Studium jsem ukončila v roce 1992, takže tři čtyři roky.

Úspěch se ve vaší kariéře dostavil brzy, nebála jste se někdy, že před sebou máte ještě hodně let v oboru a něco podobného už se nemusí opakovat?

Takhle jsem to nikdy nevnímala. Ani dnes necítím, že bych byla blízko pomyslnému stropu, nad nějž se nedá vystoupat. Doufám, že naše data nás jednou dovedou k tomu nejdůležitějšímu − k nálezu molekuly či látky, inhibitoru, který zabrání skládání viru HIV poté, co napadne lidskou buňku, bílou krvinku. Na tom poctivě pracujeme už spoustu let.

Současná věda zná několik způsobů, jak v lidském těle zpomalit nebo zamezit množení viru HIV, který může vést k propuknutí choroby AIDS. Zbavit se HIV docela však není možné, rozumím tomu správně?

Ano. Při prvotní infekci se nejdřív zvýší množství viru v krvi, pak jeho koncentrace klesne a nastane období takzvané latence, kdy virus není rozeznatelný, protože virová částice, již bychom určili jako protein či RNA, se v krvi nevyskytuje. V této chvíli už je ale genetická informace viru zkopírována do lidského genomu − jde o takzvaný provirus. Jeho genetickou informaci v sobě má člověk už napořád. Poté, co se provirus aktivuje, což ale může nějakou dobu trvat, se začnou částice viru HIV znova množit. Tehdy jich mohou vzniknout až miliony denně. A protože se množí v bílých krvinkách, které ničí, může člověk přijít o obranyschopnost do té míry, že zemře na běžnou infekci. 

jarvis_5c1b7f2d498e6a73a35331f0.jpeg
Biochemička Michaela Rumlová
Foto: Honza Mudra

Známe důvody, proč HIV v lidském těle "spí" dny, měsíce, ale někdy i léta?

Tématu se věnuje spousta vědců, ale jednoznačnou odpověď zatím nemáme. HIV je takzvaný pomalý virus, neaktivní může být například 10 let.

Na Západě se k léčbě HIV pozitivních pacientů používá kombinace tří látek, takzvaných inhibitorů, zabraňujících různým fázím životního cyklu viru. Jak je taková léčba nákladná?

Je dost drahá. Léčba jednoho pacienta vyjde zhruba na 200 tisíc korun ročně.

Zbývá vám ještě 40 % článku

Co se dočtete dál

  • Jaký je rozdíl mezi virem typu HIV 1 a HIV 2.
  • V čem přijde vědkyni zajímavý její nový výzkum flavivirů?
  • Jaký pro ni byl letošní rok?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Všechny články v audioverzi + playlist
Máte již předplatné?
Přihlásit se