Na klobouky je módní policie krátká. Jejich nošení je návykový koníček, říká přední česká modistka Jolana Kotábová

Existují řemesla, která lidem zlepšují náladu více než jiná. Například o cukrářích se to všeobecně ví: odebrat se ke stolku s větrníkem a chmurným výrazem je prakticky vyloučené. Jistou popularitu si již po generace drží sládkové nebo šperkaři. Do stejné skupiny výrobců ušlechtilého artiklu, od nichž zákazníci odcházejí s optimističtějším pohledem na svět, však patří také modistky − odbornice na výrobu klobouků. Z jejich dveří je možné odejít "za dámu" nebo "na frajera" i v případě, že člověk mnoho citu pro image nezdědil.

Jolana Kotábová, jíž přední pozici v oboru označovaném jako modiství přiznala například kurátorka sbírky novodobé módy Národního muzea Miroslava Burianová, o své podnikání bojovala prvních pět let jeho existence. Poslední tři roky však téměř nestíhá vyřizovat objednávky. Modistka z pražského Smíchova sice dokáže k radosti historiků módy vytvořit věrné repliky dobových modelů, její přístup je však veskrze moderní.

"To je škoda, že jste si svůj klobouk nevzala, to jste měla," podivuje se Jolana Kotábová, když zmíním, že jsem svou oblíbenou červenou hučku raději nechala doma − nebyla jsem si jistá, zdali by při odborném hodnocení obstála. Taktika tvůrců z příbuzných oborů − například některých krejčí či ševců, kteří své do konfekce oblečené a obuté zákazníky napřed trochu vystresují, aby lépe prodali − je naštěstí Jolaně Kotábové cizí.

"Sama jsem z generace, která si kdysi nedala na hlavu ani čepici," usmívá se modistka, jejíž ateliér zdobí překrásné historické šicí stroje se zlacenými květinovými motivy, takzvané singrovky, z nichž některé ještě běžně používá. Chvíli se zamýšlí nad tím, zda a co by po vzoru módních policií "nadiktovala" svému okolí do šatníku jako povinné kousky. Většina žen podobná doporučení s marketingovým potenciálem zná: máme prý mít alespoň jedny šaty označované jako malé černé, bílou košili, kvalitní lodičky… Existuje něco jako nutná výbava, když dojde na klobouky? 

Ateliér Jolany Kotábové.

Foto: Libor Fojtík

"Takhle to neberu. Buď klobouk potřebujete, třeba kvůli slunci nebo nepříznivému počasí, anebo se vám líbí jako módní doplněk. Každý ať nosí, co mu vyhovuje," usměje se Jolana Kotábová a dodá, že fedora, klasický klobouk pánského střihu s promáčklým dýnkem, je dostatečně univerzální na to, aby v něm muž či žena udělali parádu v chladnějším období, ale nosit se dá i "ve slámě" během léta. Pak krátce vypočte přednosti několika základních modelů, ale větší vědu z tématu nedělá.

Osmdesátková záhada

V elegantním prostředí jejího ateliéru je přitom možné podniknout výpravu dějinami módy 20. století. Tu je k vidění světle modrý "bonbonek" à la Jackie Kennedyová se skrytým hřebínkem, díky němuž klobouk lépe drží nad čelem. Jinde poutá pozornost úchvatný, minimalisticky působící klobouk s oblým dýnkem a sklenutou krempou, u nějž si mnoho lidí vzpomene na Snídani u Tiffanyho, americký film, jejž spíše než děj či autor knižní předlohy, spisovatel Truman Capote, proslavil styl herečky Audrey Hepburnové.

Sbírala jsem zkušenosti od dámy, která se vyučila před 70 lety, kdy se klobouky běžně nosily - tehdy bylo řemeslo na vrcholu.

"Její klobouk měl o něco širší krempu," poznamená Jolana Kotábová, která se dnes drží na špici zhruba desítky pražských modistek − ale na celorepublikové úrovni jich nebude o mnoho víc. Její kariéra odstartovala v roce 1988 v oděvním družstvu Moděva, jehož tradice sahá až do roku 1932 a původním posláním bylo "podporovati členy své v jejich živnosti a hospodaření společným nákupem a výrobou oděvů a prádla všeho druhu, jakož i podporování spořivosti členů přijímání a úrokování jejich úspor".

Jolana Kotábová měla v podniku, který se koncem 80. let zabýval výrobou širokého sortimentu pracovních i reprezentativních oděvů a pracoval s kožešinami i pletáží, příležitost čerpat zkušenosti od žen, které se modiství vyučily za druhé světové války, tedy v období, kdy se klobouky nosily běžně. Po revoluci s několika kolegyněmi z Moděvy spoluzaložila Družstvo Model Praha, kde pracovala až do roku 2003 − pak se jí narodily děti a následovala sedmiletá mateřská.