Jednou se zuli a už jim to zůstalo. Bosí chodí nejen po ulicích. Někteří vedou firmy, bez obuvi se pohybují v kancelářích i na pracovních schůzkách, ale ezoterické ambice za tím nehledejme. "Nejde ani o záměrnou provokaci, prostě se bosá cítím dobře," říká Stanislava Moravcová, které bylo v botách horko.
Chodit po městě bos podle nich nebezpečné není. Poraní se zřídkakdy, jen zpočátku chvíli trvá, než si noha zvykne na terén. Postupem času se ale sama "vycvičí" a bosochodec už nemusí s neustále sklopenou hlavou sledovat cestu. "Samozřejmě se vyhýbáme extrémně znečištěným místům, tam ale nevstoupí ani obutí lidé," srovnává bosý podnikatel Pavel Ryba.
Trend, kdy si někteří Češi "navždy" zuli boty, se objevil přibližně před pěti lety především v Praze. Tehdy vznikl také spolek Bosá turistika, který sdružuje lidi s touto neobvyklou zálibou a šíří osvětu o tom, proč je výhodné nenazouvat si obuv. Ne všichni bosochodci jsou ale jeho členové, řada z nich považuje chůzi bez bot za individuální projev životního stylu.
Ať už je k bosé chůzi vedlo cokoliv, našli v ní úlevu a přirozenost − navzdory tomu, že se čas od času potýkají s nepochopením a urážlivými poznámkami obutých lidí. V případě Stanislavy Moravcové to ještě umocňoval turban, který kdysi nosila na hlavě. "Pořád dokola jsem musela vysvětlovat, že takhle skutečně nevypadá muslimská žena," vzpomíná. Dnes vychází ven neobutá za každého počasí a tvrdí, že lepší je holá noha než mokro v botách.
Nejsem ezoterik
O řediteli a zakladateli společnosti Golden Gate si těžko někdo může myslet, že by neměl na boty. Golden Gate obchoduje s investičním zlatem a její roční obrat činí přes půldruhé miliardy korun. Přesto Pavel Ryba chodí bos. Přivedla ho k tomu touha po svobodě, kterou s jeho byznysem pojí paralela jisté nezávislosti. S přírodním stylem života jeho holé nohy nesouvisí.
"Nejdřív jsem si přečetl několik knih o běhání a chození naboso a párkrát jsem to vyzkoušel. Uvědomil jsem si, že bez bot mi to mnohem víc myslí a méně mě bolí záda i klouby," vzpomíná, jak se před třemi lety postupně začal "vyzouvat". Kvůli prachu a špíně ulic hlavního města nejdřív nosil barefooty, boty s tenkou podrážkou, aby se nedostal do přímého kontaktu například s exkrementy či injekčními stříkačkami pohozenými na chodníku.
Blok ale postupně odboural − díky profesi vrcholového manažera a zapáleného rybáře muškaře neustále cestuje po světě a je důkladně proočkovaný. "Tak jsem si řekl, že mi pravděpodobně nic nehrozí." Pochybnosti zmizely a Pavel Ryba dnes běžně chodí bosý do kanceláře, na důležité schůzky i na vysoké školy, kde přednáší. Po botách sáhne jen jednou za půl roku, když má namířeno do extrémního terénu nebo musí ujít velkou vzdálenost. Obout na požádání se prý musel pouze jednou − na prestižním golfovém turnaj PGA Tour. "Koneckonců jsem to čekal, byla to hodně snobská akce. Na normální golf chodím bos," říká.
Na jeho neobuté nohy reagují lidé pozitivně. Podle Ryby to do jisté míry souvisí s jeho postavením a se společenskými kruhy, ve kterých se pohybuje. "Určitě mě nikdo nezařazuje do sociálně slabších skupin. Nemít boty je navíc výborný tah pro obchodní jednání," pokračuje Pavel Ryba a vysvětluje, že schůzky se "studeným trhem", tedy neznámými potenciálními partnery, jsou často o vzájemném vytyčování ega. A bosé nohy v takových případech spolehlivě bourají mantinely. "Od první chvíle se bavíme jako lidé a zároveň tak dávám otevřeně najevo, že se nebojím mít vlastní názor a být svůj," tvrdí podnikatel.
Po Praze chodí neobutý také v pětistupňovém mrazu. Pokud teplota klesne ještě níž, navleče si speciální gumové ponožky. I když chodí bez bot poměrně krátkou dobu, pozoruje prý, jak se mu rozšiřuje klenba, chodidla se uvolňují a protahují. Pocítil údajně i nový rozměr vnímání. Chodidla považuje za senzitivní smyslové orgány, které zajišťují autentický kontakt s prostředím. "Když mám boty, nevím, po čem jdu," říká Pavel Ryba a vylučuje jakoukoliv ezoterickou rovinu − o spojování energetického pole vesmíru a Země neusiluje.
Není ani v kontaktu s bosochodeckými spolky, řadu lidí ze svého okolí však už inspiroval k následování. "Prostě se bez bot cítím lépe a pro bosou chůzi mám především praktické a byznysové důvody," vysvětluje. Jedinými okamžiky, kdy se rozčílí, že nemá boty, jsou bolestivá nakopnutí. Ta však rychle odezní.
Kličkování mezi žvýkačkami
Miroslava Papajiková je už šest let profesionální taneční lektorkou, ale bosou chůzi s tancem spojuje odjakživa. "Jazz, kontaktní improvizace a moderna jsou tance, při kterých se boty nenosí. Přes léto hodně učím venku a přirozeně jsem začala chodit bosá i na tréninky," vysvětluje.
Dřív pracovala ve společnosti BMW a do kanceláře rovněž docházela zutá. Teď se věnuje vlastnímu byznysu − působí jako konzultantka, fotografka, vede kurzy angličtiny, osobního rozvoje i zážitkovou seznamku. "Dlouhodobě studuji vědomý pohyb, psychomotoriku, principy taneční medicíny a kineziologie. Tak se mi postupně skládá jasnější obrázek, jak je v lidském těle vše propojené, které pohybové návyky jsou zdravé a které nikoliv," říká. Bosá chůze je tak pro Miroslavu Papajikovou efektivní způsob, jak tělo i mysl dostat do rovnováhy, stabilizovat a posílit.
Na svou první bosou jízdu veřejnou dopravou i cestu domů si dobře pamatuje. Bylo to před pěti lety. Po jednom tanečním tréninku měla tak špinavé nohy, že je nechtěla nasoukat do bot. "Tehdy na bosou chůzi lidé nebyli zdaleka tak zvyklí jako dnes. Byl to velmi zvláštní pocit," líčí, jak si ji spolucestující nedůvěřivě měřili pohledem a tápali, kam mladou ženu zařadit. Tehdy ještě bydlela na pražském Žižkově. A právě kvůli náročnému kličkování mezi žvýkačkami, odpadky a tělními obsahy lidí i zvířat si prý naplno uvědomila, v jakém prostředí žije. Záhy se to rozhodla změnit.
Dnes už do metra či tramvaje nastupuje bosá bez ostychu a běžně se tak pohybuje po celé Praze. "Jen dvakrát jsem si do nohy zapíchla střep, ale v obou případech to bylo při povídání s partnerem," vzpomíná na chvíle, kdy cestě nevěnovala dostatečnou pozornost. Jinak ovšem bosá chůze vede k vyšší citlivosti a rozšiřuje vnímání, člověk je potom víc ve střehu a pohybuje se bezpečněji než v obuvi. Miroslava Papajiková dává větší pozor spíš na to, aby jí někdo omylem nešlápl na nohu.
Jako profesionální tanečnice potřebuje mít nohy čisté a hladké, proto si v hodně prašném a ostrém terénu obouvá boty s tenkou podrážkou. Jinak ovšem od jara do podzimu ráda chodí bez bot kdekoli a za každého počasí. "Určitě bych ale bosá nešla na dvacetikilometrovou výpravu, do kopřiv, bodláků ani na staveniště," říká. Na návštěvy s sebou nosí vlhčené ubrousky, aby si před vchodem do bytu mohla očistit nohy. Několik přátel už Miroslava Papajiková k bosé chůzi také motivovala − a když už nechodí zutí, oblíbili si aspoň takzvané bosé boty s tenkou podrážkou a větším prostorem pro prsty.
Noha jako šestý smysl
Poprvé se Stanislava Moravcová zula před pěti lety, protože jí bylo horko. Odjela tehdy na dovolenou do Českého Švýcarska a bez bot vyrazila na procházku lesem. "Neměla jsem tušení, že existuje spolek, který bosochodce sdružuje, a že se v Česku rodí nový trend." Docela ji zaskočilo, jak moc se bosá chůze začala rozšiřovat. "Myslela jsem si, že objevuji něco nového," směje se dlouholetá redaktorka gastronomického časopisu Apetit.
"Pilotní" bosou cestu sice podnikla v přírodě, zpátky do bot se jí ale nechtělo už ani ve městě. Chvíli s sebou pro jistotu nosila gumové pantofle, které nazouvala v metru nebo před babičkou, o kterou se starala, brzy ale upustila i od nich. "Jediné, na co jsem si musela zvykat, byly přelidněné prostory, kde jsem si připadala nechráněná." Obavy však brzy zmizely a s nimi i nepříjemný pocit z uzavřené obuvi a jejích nepohodlných švů.
Boty Stanislava Moravcová přibalí do batohu jen v opravdu výjimečných situacích, kdy hrozí, že by ji někam nechtěli pustit. "Je pravda, že tam, kde by s tím mohli mít problém, zpravidla nechodím. Co bych tam dělala? Ale dokážu pochopit prostory jako divadla, operu nebo ambasády," připouští s tím, že nevybíravým způsobem ji chtěli vyprovodit zatím pouze z jedné obyčejné pizzerie.
Lékařka Stanislavu Moravcovou zase varovala před poruchou termoregulace. "Já si ale nemyslím, že bosé nohy rozvrátí kontrolu tělesné teploty, ta se spíš srovná na svou přirozenou podstatu. Samozřejmě že zem je chladná, ale když jsem jinak pořádně oblečená a hýbu se, nemůže se nic stát," je přesvědčena, a naopak klade důraz na pokrývku hlavy. S bosou chůzí to prý přehnala jen jednou, když za mrazu na venkově ušla několik kilometrů ve sněhu a po ledu. Potom léčila omrzliny.
V Praze moc nemrzne a po městě Stanislava Moravcová často jezdí městskou dopravou, kde si všímá podlahy vyhřáté zbytkovým teplem z brzd. "Díky bosé noze dokážu vnímat sebemenší rozdíly teplot. Poznám třeba i teplý motor auta, které před chvilkou zaparkovalo," upozorňuje s tím, že klišé "stopa ještě nevychladla" je jen málo přehnané. Dnes už Stanislava Moravcová nemusí být ani tolik obezřetná jako dřív − říká, že noha po čase sama začne vnímat, kudy chodí.
Dokážu pochopit, že do opery a na ambasádu se bez bot nechodí. Jednou mě ale chtěli vyhodit z obyčejné pizzerie.
K bosochodectví ale ostatní nenabádá, vnímá jej spíš jako individuální záležitost, ačkoliv třeba právě sdružení Bosá turistika funguje na komunitním principu. "Jsem s nimi v kontaktu, ale oni si našli mě, potkali mě na ulici," vysvětluje a dodává, že během pěti let naboso se výrazně proměnila její noha i výdaje: dřív byla schopna utrácet za boty velké částky, dodnes má ve skříni pětadvacet párů.
Ačkoliv lidé v Česku začínají být čím dál otevřenější alternativním směrům, stejně se Stanislava Moravcová nevyhne hlasitým reakcím. "Ty milé směřují přímo ke mně, jedovaté si kolemjdoucí sdělují mezi sebou." Problémy mívá také v obchodech, což si vysvětluje tím, že bosá noha bývá prvoplánově spojována s chudobou, bezdomovectvím a slabou sociální úrovní člověka. Do bot se ale vracet nechce − leda by se přestěhovala na místo, kde teplota trvale klesá hluboko pod bod mrazu.
Je to romantika
Do bosochodectví se David Mrhač naplno "obul" před dvanácti lety. Ta myšlenka mu byla blízká mnohem dřív, potřeboval se však zbavit zábran. Ty překonal do takové míry, že před pěti lety s podobně smýšlejícími přáteli založil občanské sdružení Bosá turistika, které bosochodce sdružuje a šíří osvětu. "Ve volném čase chodím bez bot téměř pořád a výlet v přírodě v botách si už ani neumím představit, nebyl by to takový zážitek," říká muž, který pracuje ve státní správě jako vedoucí obchodní manažer.
Až na některá místa, jako je například pražské hlavní nádraží, chodí po městě bos. Zutý bez problémů řídí auto, jezdí městskou dopravou a nakupuje v supermarketu. "Vzhledem k mé práci ale chápu, že bosé nohy se nehodí ke všemu, stejně jako módní doplňky." Proto podle situace po obuvi sáhne − originalita osobnosti je prý krásná věc, ale ne za každou cenu. Člověk musí mít určitou soudnost, společenský cit a vkus.
Proto se David Mrhač obléká a obouvá adekvátně své manažerské profesi i některým společenským událostem. Uvědomuje si, že člověk kromě slov a gest komunikuje také svým vzhledem, a chce-li být respektován, musí umět zvyklosti přijmout. "To, že na určitou společenskou událost přijdu oblečen tak, jak se třeba i podle nepsaných pravidel očekává, tedy v botách, není o tom, že bych se přizpůsoboval. Jen tak dávám najevo respekt k danému místu a lidem," říká s tím, že dobře se dokáže cítit rovněž v obleku a kravatě.
Poprvé bez bot jsem si připadal jako nahý. V bosé chůzi hraje podstatnou roli sebevědomí, špetka rebelantství i zvědavost.
"Když jsem vyšel poprvé bez bot, připadal jsem si rozpačitě, jako nahý. Přesto jsem se ale cítil dobře a tak to mám dodnes," pokračuje s tím, že podstatnou roli hraje míra sebevědomí, špetka rebelantství, zvědavost i ochota přijmout zpětnou vazbu okolí. Ta je údajně vesměs pozitivní. "Vlastně se mi nevybavuje žádná ryze negativní reakce. Zvlášť když jdu městem se sympatickou slečnou a jsme oba bosí, lidé se na nás usmívají. Asi to působí malinko romanticky," říká. Kolemjdoucí Davida Mrhače zastavují, ptají se na jeho motivaci, a občas se dokonce zují a zkoušejí se projít bosí. Někteří z nich se pak dokonce přiznají, že bosý styl chůze je jim vlastní, ale bojí se reakce lidí. Jiní se v pokusu zhlédnou a boty už neobují.
"Podle mě záleží na postoji každého člověka k sobě samému. Pokud negativní reakce ze svého okolí očekává, pravděpodobně je zažije," konstatuje David Mrhač. Lidé se podle něj k bosým jedincům chovají podle toho, zda vycítí jejich nejistotu nebo suverenitu. "Jak člověk přijímá sám sebe, tak jej přijímají ostatní."
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
