Možná to byl úkol. A čekal tady právě na mě, říká bankéřka Ivana Leidlová, která obnovuje zámek Liteň i slávu operní pěvkyně Jarmily Novotné

Několik let vedla oddělení pro mezinárodní korporátní klienty v UniCredit Bank. "Byla to skvělá práce a také hodně náročná. Co si budeme namlouvat, když o takový post usiluje žena, musí podat vždy větší výkon než její kolega muž. Dobře víme, jak to chodí," usmívá se. Ani stopa po hořkosti, ale nadhled, který nemůže urazit. A hned dodává, že když po letech odcházela na mateřskou dovolenou, neželela ztracené kariéry. "Práce v bance pro mě byla dlouho na prvním místě, na děti jsem si počkala. Ale pak mi bylo už přes třicet a měla jsem jasno. Chtěla jsem dvě děti, a tak jsem svému šéfovi rovnou řekla, že se asi jen tak do práce nevrátím."

Dobu, kdy byli synové malí, si maximálně užila. A když se přece jen po několika letech zase začala rozhlížet, co by mohla podniknout, vrátil se její muž z jedné služební cesty a oznámil jí, že "zainvestoval". Koupě zámeckého areálu Liteň na Berounsku byla pro manžele Leidlovy původně ryze investiční příležitostí. Nečekali, že je to místo tak zasáhne svou krásou. "Okamžitě jsme k Litni získali citový vztah a postupně si také uvědomili, že má výjimečný historický význam. A tak jsme se rozhodli, že se místo vydělávání peněz pokusíme zámecký areál − tak jako to bylo kdysi − otevřít pro kulturní účely a posléze i částečně rekonstruovat."

Vlastně nic nezvyklého. Spousta úspěšných byznysmenů dnes investuje do historických objektů. Jenže − něco jiného je koupit rodině zámek a něco jiného z něj vytvořit pozoruhodné místo setkávání a umělecké tvorby. Zámek Liteň je od roku 2012 spjat s Festivalem Jarmily Novotné, který za sedm let existence už pevně zakotvil na české hudební scéně. V rozhlehlém zámeckém areálu se však koná během roku i řada dalších koncertů, workshopů, stáží, výstav. To vše vymýšlí a organizuje Ivana Leidlová. Na plný úvazek.

Roky jste působila v bankovnictví, předpokládám, že váš svět byl tehdy na hony vzdálen vážné hudbě. Věděla jste v momentě, kdy váš muž přišel s nápadem, že koupí Liteň, kdo byla Jarmila Novotná a že v Litni žila?

Uvědomuji si, že jsem zaregistrovala, když v roce 1994 Jarmila Novotná zemřela. Už se o ní konečně v Čechách zase mohlo mluvit, takže i já jsem věděla, že to byla česká operní pěvkyně, slavná především v USA. Jenže, jistě si vzpomínáte, na začátku rozevlátých devadesátých let nikdo z nás moc nestíhal sledovat staré příběhy, žili jsme nadšeně ty svoje současné. A Jarmila Novotná se sice stihla do Čech vrátit, ale byla to tehdy už dáma v letech, nevystupovala na pódiích a nestihla svůj příběh vyprávět. To se povedlo bezezbytku jen Soně Červené. Měla víc času.

Foto: Tomáš Nosil

Jestli dobře počítám, na začátku devadesátých let jste studovala na střední škole. Chodila jste tehdy na operu?

Na gymplu jsme chodily s kamarádkami do klubu mladých diváků a všechny opery, ať to bylo, co to bylo, sledovaly z bidýlka. Byla to slušná průprava, ale hudbu jsem nestudovala, opera mě spíš zajímala − řekla bych − uživatelsky. Ale teď jsem moc ráda, že jsem se k příběhu Jarmily Novotné dostala. Možná čekal právě na mě. Bez přehánění − mým cílem je, aby se stal zase veřejně známým, aby se tato skvělá osobnost a špičková umělkyně vrátila do povědomí a historie země, z níž byla komunisty vymazána.

Je to ovšem hodně starý příběh. A opera − s prominutím − také není dnes zrovna většinovou vášní.

Ano, starý příběh. A nejde jen o Jarmilu Novotnou, ale také o jejího muže Jiřího Daubka a celou rodinu. Kdo dnes ví, že Daubkové byli už v 19. století významní podnikatelé, mecenáši kultury a obrozenci? Měli lihovar, pivovar, kovárnu, lesy, pole, cihelnu, větrné mlýny. Vybudovali hospodářství, které živilo spoustu lidí, a pak o něj po válce přišli. Neprávem. Horší snad však ještě je, že byli vymazáni z české historie. Přitom to byli velkorysí lidé, Josef František Daubek patřil k sedmi zakladatelům Národního divadla, na Litni hostil mladé umělce, mimo jiné Josefa i Quida Mánesovy, Františka Ženíška, Josefa Myslbeka. Vidíte, tamhle ta socha je od něho, tento strop zase maloval Quido Mánes a František Ženíšek na Litni vytvořil návrh první opony pro Národní divadlo. Vyhrál s ním soutěž. Ten návrh na zámku visel prý až do roku 1998, ale pak ho někdo ukradl.

Liteň po roce 1989 restituoval syn Jarmily Novotné a Jiřího Daubka. Jak to, že celý areál přesto tak zchátral?

Do roku 1989 tady bylo učiliště, nic se neopravovalo, jen přibývaly technické stavby a garáže, které zdejší památkově chráněné objekty poškozovaly. Když Jiří Daubek rodinný majetek restituoval, měl spoustu plánů. Ale žil v Americe, bylo mu tehdy už přes padesát let, měl ženu Američanku, s ní jednu dceru a další dvě z prvního manželství… Nakonec došel k závěru, že to přes půl světa nemůže zvládnout. A Liteň prodal. My jsme ji koupili až od dalšího majitele.

Nicméně, jak je vidno, s Jiřím Daubkem udržujete intenzivní vztahy.

Když jsme Liteň v roce 2007 získali, chtěli jsme vědět, jak to tu vypadalo, kdo tu žil. A tak jsme Jiřímu Daubkovi napsali e-mail. Reagoval okamžitě: Proč nepřijdete na kafe? To nás zaskočilo. Na kafe do New Yorku? Ale − vlastně proč ne! Ovšem z hodinového kafe se stala osmihodinová přednáška a diskuse. Jiří Daubek nebyl schopen přestat vzpomínat, v Litni vyrůstal, má k mí vřelý vztah. Vyprávěl také, že tam za nimi jezdili početní přátelé, třeba Jan Masaryk, který byl kmotrem obou dětí a často s nimi trávil Vánoce... Z New Yorku jsme odjížděli s pocitem, že nemůžeme nechat tak výjimečný příběh jen tak padnout pod stůl.

Tehdy jste založila Festival Jarmily Novotné?

Nejprve jsem vymyslela, že k dalším narozeninám Jiřího Daubka, které slaví v říjnu, uspořádáme v Litni setkání rodiny původních majitelů, při němž připomeneme význam Jarmily Novotné, zajdeme také k rodinné hrobce, kde je pochována i se svým mužem. Protože jsem však už při prvním setkání s Jiřím Daubkem zjistila, že jeho nejmladší dcera Tatjana je hudebnice, rozrostlo se to nakonec na několik koncertů, až jsme zámecký areál otevřeli poprvé veřejnosti a o celé akci natočili film. Ohlasy byly veskrze pozitivní. Jedním z prvních, kdo nám napsal, byl dirigent Jiří Bělohlávek. Děkoval a vzpomínal na Jarmilu Novotnou jako na velkorysou umělkyni, která mu v 80. letech minulého století zásadně pomohla, když přijel poprvé do USA. Myslím, že právě nad jeho dopisem mi to secvaklo. Nevím, jak to říct, aby vám to neznělo jako fráze. Pocítila jsem cosi jako závazek.

Překvapila mě vaše systematičnost. Neorganizujete pouze každý rok Festival Jarmily Novotné, ale také skupujete po světě předměty, jež ji připomínají, financovali jste vydání monografie, kterou napsal Pavel Kosatík. Co vás na té ženě tak fascinuje?

Jarmila byla výjimečně talentovaná žena. Není náhodou, že na její studium osobně dohlížel T. G. Masaryk a získala státní stipendium. Traduje se, že dokonce jednou vláda zasedala jen proto, aby probrala její školní výsledky. Byla to prostě československá hvězda první velikosti. A pak šmitec − v roce 1938 musela s rodinou odejít z vlasti a doslova ze dne na den se z umělkyně, jejíž kariéru bohatě také dotoval movitý manžel, stala živitelka rodiny, protože všechen majetek zůstal v Čechách. A totéž se opakovalo v roce 1948. Pro Jarmilu určitě nebylo snadné dělit život mezi tvrdou profesi a rodinu. Její dcera trpěla komplexem ze slavné matky, syn zase trpěl tím, že matka na něj nemá tolik času, protože večeří s Albertem Einsteinem nebo Clarkem Gablem. Myslím, že její život byl krásný, ale složitý. A k tomu ten paradox, že kvůli komunistům dnes všichni víme o Emě Destinnové, ale o Jarmile Novotné nic, i když byla mnohem úspěšnější. Přesto na vlast nezanevřela, vracela se sem. Ten příběh je drásavý − a inspirativní. Myslím, že zaujme i mladou generaci.

Foto: Tomáš Nosil

Myslíte? Byla bych trochu skeptičtější.

Myslím si, že naše děti čeká také kariéra v zahraničí, to už je skoro nezbytnost. A přesto, nebo právě proto, by měly vědět, odkud jsou a kdo z této země také vzešel. A jsem přesvědčena, že takové příběhy jsou inspirativní vlastně pro nás všechny. Je přece spousta lidí, našich vrstevníků, kteří se prosadili ve světě a teď se vracejí domů. Už nejsou v byznysu a rozhlížejí se, jak být prospěšní. Třeba vstoupí do politiky nebo budou zakládat školy, festivaly, muzea. Mecenášství sice není u nás ještě zdaleka na takové úrovni jako v Americe, ale blýská se na časy. Možná to je ta hlavní zpráva. A osobně mám radost, že se na Liteň nabalují další aktivity.