Chybějící stránka menu Petra Holce: České víno a jídlo v roce jedna

Jsme zvyklí jíst strašně rychle, večeře u nás trvá čtvrt hodiny. Z průzkumů ale víme, že se nejvíc vína vypije doma, a ne v restauracích nebo někde venku," posteskl si na nedávné degustaci "vín snoubících se s jídlem" pořádané Vinařským fondem jeho šéf Jaroslav Machovec. "Kultura servírování jídla a vína u nás pořád ještě není moc zažitá," doplnil ho someliér akce Tomáš Brůha.

Konečně! Ohledně tuzemské prezentace vína i jeho párování s jídlem už jsem na různých akcích zažil tolik masakrů, že jsem podobný čekal i tentokrát. Oficiální vinařské instituce pořádající velké degustace českých a moravských vín i mnohá vinařství jako by pořád nechápaly, že vínu moc nepomůže tradiční "národní" catering plný hutných smetanových omáček a výrazných koření maskujících jen bídné suroviny. A mimochodem: podobných gastronomických zločinů se na vlastních degustacích dopouštějí i přední tuzemská vinařství, nejde o specialitu svazů, fondů nebo asociací.

Oficiální prezentace vína v Česku dodnes často připomíná éru trilogie Bouřlivé víno, tedy vinný pravěk. Akce Vinařského fondu v pražském Mánesu, kde menu k vínům vybraným z nejlepší stovky podle Salonu vín připravil šéfkuchař podniku Jaroslav Zahálka, proto působila jako zjevení z lepší budoucnosti. Obešla se bez folkloru i cimbálovky, což bývá oblíbená kamufláž nejhorších degustací. A ve výborném menu nechyběl tatarák se zauzeným žloutkem, pečení šneci s bylinkovým máslem nebo vepřová líčka s bramborovým pyré.

Machovec řekl, že bychom se i u nás měli ohledně spojení jídla a vína inspirovat Středomořím, tedy Španělskem, Francií a Itálií. Rád jeho slova šířím, protože to naše vinná kultura potřebuje jako máloco. Jen je škoda, že to Vinařskému fondu trvalo tak dlouho, když to dávno pochopili mnozí soukromí dovozci a obchodníci s vínem. Přinejmenším jsme ale oficiálně konečně vyšli z roku nula do roku jedna. A i to se počítá!