Dnes večer vám uvařím. Trendem se stávají soukromí kuchaři, v klidu domova nabídnou mnohdy exkluzivnější a luxusnější zážitek než v restauraci

V Americe, Austrálii či v západní Evropě je to běžné, teď se privátní kuchaři začínají zabydlovat také v českých domácnostech. Někteří z jejich zákazníků se tímto způsobem snaží zapůsobit na potenciálního partnera, jiní tak oslavují životní události a další se třeba jen vracejí z práce pozdě večer a nestíhají si uvařit. A nebo se jim prostě vařit nechce. Důvodů, proč si nechat naservírovat přepychovou večeři přímo doma a utratit za ni poměrně vysokou částku, je spousta.

Někteří klienti dokonce návštěvu soukromého kuchaře využívají jako kurz vaření, připomíná Zdeněk Franc, který se tomuto oboru věnuje už přes pět let.

"Jindy jsem ale v kuchyni sám a zákazník mi pouze občas nakoukne pod ruce či pod pokličku. A nebo přijedu, uvařím, uklidím a odjedu ještě dřív, než se hosté vůbec sejdou. Vtipné je, když připravené jídlo klient vydává za svoje. I to už se mi stalo," směje se Franc. Tato "kulišárna" mu ale nevadí, je prý rád, že někomu pomohl.

Svěží vítr z Alp

Ve Francii vystudoval střední technologickou školu, pak mu ale život změnila svatba. Ovšem ne jeho. Na jedné cizí pomáhal s cateringem. "Líbilo se mi to tak moc, že jsem změnil obor a nastoupil na obchodní a hotelovou školu v Grenoblu," vzpomíná stále s nadšením Jonathan Jacquet. Dnes pod téměř varietním jménem Monsieur Bouchon − tedy něco jako pan Zátka či Špunt − připravuje v Česku soukromé večeře a degustace vín v moderním francouzském stylu. Do Prahy přijel poprvé před čtyřmi lety v rámci studentského programu Erasmus a nastoupil na půlroční stáž do hotelu Mandarin Oriental. Praha mu okamžitě padla do oka.

Zkušeností z gastronomických provozů má ale Jonathan Jacquet víc, a to nejen jako kuchař. Rodák z Voironu, městečka na okraji francouzských Alp, které je známé zejména díky tradiční čokoládovně Bonnat či likéru Chartreuse, působil také například v oddělení marketingu a komunikace berlínského Intercontinentalu.

Když dostudoval cestovní ruch a management sportu na univerzitě v Rennes, vrátil se zpátky do Prahy, kde v karlínské vinárně Na břehu Rhôny pracoval jako someliér. "Právě tady jsem si uvědomil, že spojení jídla a vína je pro mě to pravé. Zároveň jsem chtěl naplno využít svou kreativitu a chuť být s lidmi, vařit jim a představovat vína," přibližuje osmadvacetiletý Francouz okamžik, kdy si uvědomil, že potřebuje pracovat "na vlastní triko".

Jako osobní kuchař a someliér pracuje teprve několik měsíců, je tedy sotva na začátku. "Ale dává mi to velký smysl. Domnívám se, že umím slušně vařit a jídla kombinovat s vínem. Prostřednictvím kvalitní gastronomie dělám lidi šťastnějšími," usmívá se mladý kuchař a podnikatel, který vstoupil do povědomí tím, když uspořádal několik zážitkových gastronomických večerů u sebe doma.

Nyní prý vaří nejčastěji pro manažerky a manažery mezi pětadvaceti a čtyřiceti lety. "Většinou se jedná o vytížené ženy a cizince žijící v Praze, kteří jsou na podobné služby zvyklí z rodných zemí," říká a upozorňuje, jak moc je pro takovou práci důležité se neustále usmívat, být otevřený a přátelský.

Webové stránky Monsieur Bouchona nabízejí variace konkrétních předkrmů, hlavních chodů i dezertů, a nechybí tu tradiční francouzské pokrmy jako kohout na víně či rybí filet "à la grenobloise", specialita z rodného regionu. Nebrání se však ani specifickým požadavkům náročných klientů, jimž je připraven vyhovět. "Všechno je variabilní, stejně jako rozpočet. Hlavně to musí být upřímné, jinak by to nešlo," směje se opět. Jeho večeře pro dva složená z pěti chodů zpravidla stojí necelé čtyři tisíce korun.

Kromě vlastního projektu Monsieur Bouchon pracuje Jonathan Jacquet také jako zástupce šéfkuchaře v Laboratoriu, pražské škole vaření Riccarda Lucqueho. A během pobytu v Praze si už stihl udělat názor na českou kuchyni. "Poslední dobou se to hodně lepší, ale stále tu existují restaurace, kde má jeden člověk sníst půl kachny s osmi knedlíky a těžkou omáčkou. A ještě je to navíc levné," kroutí hlavou. Sám si však na dobře upečené kachně pochutná, podobně si oblíbil také svíčkovou na smetaně. "Řízek je taky celkem fajn. Ale třeba guláši zřejmě nikdy na chuť nepřijdu," prorokuje.

Klientům ruce nesvazuji

Každý kuchař už z principu touží po vlastní restauraci a ani Zdeněk Franc nebyl výjimkou. "Básnil jsem o tom dlouho, ale na podnik, jaký bych si představoval, zkrátka nemám peníze," říká kuchař z Kralup nad Vltavou. Proto si svůj sen plní aspoň v projektu Osobní Kuchař, kterému se věnuje souběžně s pozicí zástupce šéfkuchaře v jedné z Perfect Canteen Filipa Sajlera. 

"Osobní kuchaři v Česku zatím nejsou tak populární jako třeba v Americe, Francii nebo Německu, a určitě bych se neuživil jen tím," vysvětluje. Doufá ale, že se vše ubírá správným směrem a za několik let bude soukromé vaření běžné a žádané také v Česku. Své gastronomické služby ovšem přece jen rozšířil i na cateringy pro malé firmy, komorní svatby či party na lodi. S organizací i přípravou jídla mu často pomáhá manželka Martina. 

 Foto: Pepa Dvořáček

Příběh Zdeňka France má tak trochu americký začátek − na myšlenku stát se soukromým kuchařem jej přivedl kolega z dnes už neexistujícího pražského podniku Fragola Project. "Nějaký čas jsem v této restauraci s nočním barem pracoval. A její šéfkuchař Roman Hadrbolec dlouhá léta soukromě vařil holywoodským celebritám. Tak mě napadlo zkusit něco podobného u nás," vzpomíná šestatřicetiletý Franc. Jen celebrity nahradili "běžní" občané.

Práci v klasických restauracích, které fungují na principu střídání směn v krátkém a dlouhém týdnu, sice kvůli svému projektu opustil, gastronomii však nikoliv. "Klienti si moje služby objednávají především na víkendové večery, kdy mohou ještě podtrhnout pocit volna. A připravit takovou večeři, třeba jen pro pár, rozhodně není práce na dvě hodiny. 'Běžnou' kuchařinu ale stále dělám a dělat budu," dodává rozhodně s tím, že v Perfect Canteen mu pracovní doba od brzkého rána do odpoledne vyhovuje. Umožní mu věnovat se po večerech vlastnímu byznysu a koníčku v jednom.

"Když vařím pro klienty u nich doma, chci, aby to byl exkluzivnější a luxusnější zážitek než v restauraci. Proto je důležitá pečlivá příprava," vysvětluje. Zdeněk Franc začíná osobní schůzkou, při které si vyslechne kliento­vu představu. Pak navrhne variace menu, které znovu konzultuje s klientem. Nakoupí suroviny, vydá se na místo určení a pustí se do vaření. Někdy s sebou vozí celý inventář, jindy jen několik metliček, kufřík s noži a talíře − zastává názor, že k servírování hezkého jídla je potřeba také odpovídající nádobí.

"V restauracích jsou menu prezentovaná v konečné podobě, já je tvořím na míru. Nechci klienty uzavírat do předem daných chutí a svazovat jim ruce, rád jim nechávám prostor, aby se sami vyjádřili, co jim chutná," pokračuje s tím, že žádný styl ani kontinent pro něj není tabu. A tak připravuje moderní českou kuchyni, žádanou asii i třeba mexické speciality.

Když jako osobní kuchař začínal, domníval se, že si ho budou najímat výhradně byznysmeni a vysoce postavení manažeři. Tak to prý ale není. "Samozřejmě že pro ně vařím také, ale potkal jsem se s opravdu širokou škálou klientů napříč generacemi i společností," vypráví Zdeněk Franc. Neexistuje prý nic, co by je spojovalo. Snad jen zvědavost a právě jídlo.