Přelez, přeskoč, nepodlez
Vlastimila Šrůtková, *2. října 1918 ve Vídni
Elegantní, upravená. Když mi otevírá dveře svého bytu na pražské Kampě, to je první, co si uvědomím. Barevně sladěné oblečení, výrazné šperky − a dobrá nálada. Tak vyzbrojena čelí záludnostem osudu už sto let. Narozeniny oslavila takřka o měsíc dříve než republika.
"Narodila jsem se 2. října ve Vídni. Rakousko-Uhersko mělo na kahánku a naše rodina jej neželela. Zvláště dědeček byl velký vlastenec. Nechtěl, aby z maminky vyrostla Rakušanka, a tak třeba striktně trval na tom, že když chce jít tancovat, musí si i ve Vídni oblékat národní kroj. Buď kroj, nebo budeš doma! A mně zase vštěpoval: Pravdu miluj, pro ni bojuj. Přelez, přeskoč, nepodlez!" Usmívá se a hned si dá repete: "Přelez, přeskoč, nepodlez! Nezapomněla jsem to! Dědeček byl fešák. A můj vzor."
Nad útlou knížkou, kterou jí vnuci jako dárek k narozeninám sestavili z fotek z rodinného alba, si zpomaleně pouštíme ten dlouhý příběh. Ještě nechodila do školy, když se s rodiči stěhovala do Uhříněvsi u Prahy. Tatínek byl vyučený autoopravář, ve Vídni byl na zkušené, a když v Čechách zdědil domek, zřídil si vlastní autodílnu. "Byl asi šikovný, jezdili k němu lidi z Uhříněvsi, z širšího okolí. Doktor, lidé z pivovaru, zvěrolékař, prostě ti, co měli tenkrát už na auto," vypráví paní Šrůtková. "Naproti nám bydlela také náčelnice Sokola. Byla jsem malá, ale už jsem k ní chodila cvičit. To bylo moje nejmilejší."
Po škole si našla úřednickou práci v kanceláři Spolku přátel žehu. Za první vydělané peníze si koupila lístek k moři. Mělo to být dobrodružství, které ovšem na rakouských hranicích získalo na děsivé příchuti. "Nejdříve nám ti hajlující kluci přišli směšní, ale pak z jejich chování začal jít strach." Ten se samozřejmě znásobil po okupaci Československa. To už žila s manželem v Myslíkově ulici v centru Prahy, jen pár kroků od pravoslavného kostela, kde svedli poslední boj parašutisti Gabčík a Kubiš, a na dohled od Emauz, které v roce 1945 vybombardovali Spojenci.
"Tatínka hned na začátku války zavřeli. Poslouchal Londýn a někdo ho udal. Byl rok a půl ve vězení, ale představte si, ono mu to pomohlo. Míval bolavý žaludek, doktoři nám radili, ať mu všechno vaříme na másle, což bylo vlastně špatně. Vězeňská strava ho vyléčila."
Prohlížím si rodinné momentky. Krásná mladá žena drží v náručí miminko. První dceru porodila za války, pak přišly ještě dvě holčičky a chlapec. "Ne, ne, tolik dětí jsem nikdy nechtěla, ale znáte to pořekadlo: Mladá žena, starý muž, dětí plná nůš," směje se. A já nechci věřit, že celý život svému muži vykala, zatímco on jí tykal. "Na moje tykání to prostě nebylo," vysvětlí jednoduše. Rok 1948 ji zastihl v Jáchymově, kde její manžel řídil lázeňský hotel. Jako mnoho dalších živnostníků o všechno přišel, ale nehroutil se. Jiní na tom byli přece hůř.
A kdy vám osobně bylo za těch sto let nejhůř? Otázka padne do ztichlého pokoje, chvíli váhá. "Na Macoše! Tam jsme se za komunistů starali o turistickou chatu. Stála nedaleko propasti. To byly galeje. O víkendech jsme vařili až 350 jídel. Občas jsem si přála se ráno neprobudit."
Nežertuje. A vzpomíná si také, jak v srpnu 1968 přišel manžel do kuchyně a nemohl popadnout dech. Ještě ten den se vydal vlakem do Prahy, ale děti už nezastihl. Mirka, Eva a Vlasta odjely do zahraničí a už se nevrátily, s rodiči zůstal jen Jirka. Dnes je naštěstí všechno jinak. Paní Šrůtková je obklopena širokou rodinou, z USA přijíždějí dcery, vnučky.
"Co mě udrželo tak dlouho v kondici? Práce. Asi to byla ta dřina," říká mi už mezi dveřmi. Ale vždyť jste ji nenáviděla, namítnu. "No právě, právě. Jak se to říká? Odříkaného chleba největší krajíc."
Nejšťastnější jsem byla v roce 1938
Linda Wichterlová, * 18. srpna 1917 v Prostějově
Žije v řadovém domku v pražských Střešovicích, obklopeném svažitou romantickou zahradou, kterou má velmi ráda. A to je přitom rozená Hanačka, která vždy milovala rovinu. Dnes už má ráda také Prahu, protože se k ní váže život spousty známých a přátel. "Zrovna tady čtu životopis doktora Charváta. Vypráví třeba, jak české lékařské špičky léčily Gottwalda. A když jmenuje doktory, kteří se vystřídali u jeho lůžka, musím se až smát − všechny je osobně znám. A také se mi občas stává, že v Prostějově potkám nějaké známé a uvědomím si, že jejich rodiče chodívali k mým rodičům na návštěvu. Ale ti známí se smějí a říkají, že to nebyli rodiče, ale prarodiče."
Linda Wichterlová nejprve ani vzpomínat nechtěla. "Všechno už o nás přece víte, všechno bylo napsáno," řekla mi do telefonu a odkázala na paměti svého slavného manžela Otto Wichterleho. Nakonec mne však přece jen pozvala do onoho půvabného domu ve stráni, v němž jí jsou dnes za společnice sochy, které vytvořila jedna z manželových sester.
"Na rok 1918 si samozřejmě nevzpomínám, vždyť mi v říjnu, kdy vznikla republika, bylo něco málo přes rok. Mám ovšem k té době jednu rodinnou historku: byl už sice konec války, ale tatínek ještě nemohl opustit armádu. Maminka za ním tedy odjela do Prahy, aby spolu konečně mohli být chvíli sami. Vždyť narukoval hned na začátku války. Když se maminka po pár dnech z Prahy vrátila domů, dělala jsem už první krůčky. Celá šťastná na mě zavolala: Pojď sem, Lindičko! A já se rozběhla k babičce. Maminka to oplakala."
Po válce vedl otec paní Wichterlové rodinný železářský obchod v Prostějově a jeho žena, absolventka obchodní školy, mu ve firmě vedla účetnictví. Nebylo jí ani 40, když ovdověla a firmu musela převzít zcela. "V roce 1945 prodala dům po prarodičích, nakoupila spoustu nového zboží, které jí ovšem komunisti o tři roky později zabavili. Obchod zavřeli, maminku deklasovali na prodavačku," popisuje paní Wichterlová. "Ano, padesáté roky byly nejhorší, ale všechno je to velmi subjektivní. Budu-li se držet jen vlastních pocitů, pro mě osobně byly šťastné válečné roky, kdy jsem měla malé děti. Byli jsme s mužem ve Zlíně, on pracoval u Bati v laboratořích. Byla tam nádherná příroda, když se blížily bombardéry, šli jsme do lesa na houby nebo na šišky. Krásný čas. A ten vůbec nejkrásnější? Paradoxně to byl pro mě rok 1938. Všichni se děsili Hitlera a já byla bláznivě šťastná, protože jsem se vdávala."
S budoucím vynálezcem kontaktních čoček a úspěšným vědcem se poznala v Prostějově, chodili na stejné gymnázium. "Znali jsme se dávno, ale víte, já tehdy znala spoustu chlapců. Mezi ctiteli jsem měla jednoho tenistu, jednoho malíře, jednoho tanečníka… Každý byl jiný." Proč vyhrál Otto? Pozorně se na mě podívá: "Protože byl nejurputnější."
Po maturitě se Linda Wichterlová přihlásila na medicínu. Studovala stomatologii, ale po čtyřech semestrech Němci zavřeli vysoké školy. Promovala teprve v roce 1952, to už měla dva syny, a nastoupila do Výzkumného ústavu stomatologického na Vinohradech. Když se ptám na šedesáté a sedmdesáté roky a doufám, že se přece jen pustí do vyprávění, jak s manželem v kuchyni dělali pokusy a využívali přitom stavebnici Merkur, jen pokrčí rameny. "To už jste také všude četla. Nic nám za ten patent nedali, báli se, že bychom měli větší příjem než Gustáv Husák. Ale také nemohli mého muže ani vyhnat, ani zavřít, protože to, co se za ty čočky dostalo, byl velký přínos pro republiku."
Na konci šedesátých let doufali, že se vše obrací k lepšímu. Neobrátilo. V srpnu 1968 se zrovna chystali do USA, ale přijely tanky. Wichterlovi museli improvizovat. Zatímco její muž odjel nejprve sám do Vídně, Linda Wichterlová se nechala převézt z Prostějova, kde zrovna pobývala v jejich venkovském domě, do Mikulova, pěšky přešla hranice a pak autostopem a vlakem pokračovala do Švýcarska. Až tam se na letišti potkali. V New Yorku a Torontu, kde Otto Wichterle přednášel, pobyli asi měsíc, pak se vrátili do Prahy.
"Emigrace? To bychom nemohli. Měli jsme tady rodiče, manžel byl jediný z rodiny, kdo je mohl podporovat, protože měl solidní zaměstnání. Jeho čtyři sourozenci neměli stálý příjem," vysvětluje. Dnes má sedm vnoučat a osmnáct pravnoučat, s výjimkou rodiny profesora Hynka Wichterleho, který působí na univerzitě v New Yorku, všichni žijí v Česku.
"Měla jsem šťastné manželství, trvalo šedesát let. Manžela postrádám, ale co mi zbývá, zvykla jsem si," odpoví po chvíli přemýšlení i na mou poslední otázku. "Ne. V Boha nevěřím. Dušičky mě ale navštěvují − v noci ve spánku. Mám bohaté sny, v nich se s nimi setkávám − s babičkami, tetičkami, přáteli. Ty dušičky mám v hlavě. Jsou se mnou."
Měla to být rychlá válka
Eduard Marek, * 17. března 1917 v Praze
Vyrostl na pražském Žižkově, v malém dvoupokojovém bytě. Sotva se tam tři kluci a dva dospělí vešli. Když mi to líčí, automaticky se rozhlédnu po garsonce, již dnes obývá v branickém domě s pečovatelskou službou, a v duchu smeknu. Co všechno se dá na tak malý prostor vtěsnat a zachovat při tom vlídné domácké prostředí. V tom pokoji-kuchyni-ložnici se starými obrazy na stěnách nechybí ani knihovna a pracovní stůl s počítačem.
"Moje první vzpomínka? Asi to je pohřeb tatínkova kamaráda. Bylo to na Olšanech, pohřby se tam tenkrát ještě dělaly z rotundy, žádná obřadní síň nestála. A pak si také vzpomínám na pohřeb Aloise Rašína, stáli jsme s rodiči někde u hlavního nádraží."
To bylo Eduardu Markovi necelých šest let. Dnes se mu první republika jeví jako hezký čas. "Ani ve třicátých letech jsme nepocítili bídu, tatínek byl šikovný realitní makléř, navíc starší bráchové si nakonec otevřeli hospody. A když jste u jídla, prostě nehladovíte. V sedmnácti jsem vstoupil do Skauta a ten tomu všemu dal další rozměr," říká a ukazuje mi v osobní kronice, v níž sám pro sebe mapuje svých 101 let, fotografie ze skautských táborů.
Zatímco jeho bratři se dali na pohostinství, on měl po tatínkovi převzít rodinnou živnost. Šel tedy nejprve na zkušenou do firmy Domicile a pak v roce 1936 na vojnu. "Tatínek už byl starý a nemocný, naléhal na mě, ať to uspíším. A protože se povolení k živnosti udělovalo jen lidem, kteří měli odslouženou vojnu, přihlásil jsem se s předstihem k odvodu. V kasárnách jsem strávil nakonec dva roky, tedy až do mobilizace. Ta nás zastihla v Hradci Králové, kam se náš letecký pluk přesunul z Kbel, aby byl blíž pohraničí."
Prohlížíme si fotografii: devatenáctiletý Eduard Marek sedí za volantem vojenského auta, vtipkuje s kamarády. Měli jste z Hitlera strach? "To víte, že jo. Ale byli jsme mladí, mysleli jsme si, že to bude rychlá válka. A že samozřejmě vyhrajeme. Když nás demobilizovali, rozčílilo nás to. Ale velitel si nás nechal nastoupit a ujistil nás, že vláda i velení armády dělají, co je třeba. Nezbylo nám než důvěřovat velitelům a prezidentovi. Osobně si myslím, že Beneš víc nemohl."
Svůj první obchod s realitami uskutečnil Eduard Marek ještě v roce 1938. Prodal výstavný dům v Podolí a svou první provizi přinesl otci. "Tatínek už ležel. Peníze spočítal a povídá: To je hodnej, pan Tobiáš, že ti dal vydělat. A pak mi tatínek ty peníze vrátil, i když jsem byl stále jeho zaměstnanec. Toho jsem si považoval." Druhou zákaznicí byla operní pěvkyně Otýlie Nováková Dvořáková, prodávala rodinnou vilu a chtěla za ni dva miliony korun. "To byla strašná suma, ale já nakonec našel zlatníka, který to bral jako investici. Byl Žid, věděl, že se blíží pohroma."
Po 15. březnu převzali všechny realitní obchody Němci a Eduarda Marka obvinili z podpory židovských rodin. Mimo jiné se často stýkal s kolegou Leutmanem a plánoval si s ním společně otevřít realitku, až se válka přežene. "Jenže on putoval do koncentráku a já do basy. Naštěstí to bylo hned na začátku války, Němci vítězili na všech frontách a nebyli tak ostří. Nedali mě gestapu, ale soudu, a před ním mě dobrý advokát z té šlamastyky ještě dokázal vysekat. Uhrál to na to, že jsem prostě jen dělal svou práci − tedy obchodoval s realitami. Dostal jsem tři měsíce."
Po návratu však už nemohl firmu obnovit, a tak nastoupil u Bananas, která rozvážela zeleninu po celém protektorátu, a v její účtárně se tak schoval před nuceným nasazením do Říše. Skutečně namále měl až na konci roku 1945, když na činžák ve Vysočanech, kde žil s manželkou a malým synem, spadla americká bomba. "Podle osvědčené vojenské poučky bomba nikdy nepadá na jedno místo. Jenže u nás spadla − a to nás zachránilo. První bomba rozbila barák a zasypalo nás to. A ta druhá rozhodila sutiny a my jsme mohli vylézt ven. To jsme se fakt znovu narodili."
Po válce ale už takové štěstí neměli. V roce 1949 byli Eduard Marek a jeho žena zatčeni a obviněni z protistátní činnosti. Zapojili se totiž do ilegální organizace, pomáhali s útěky za hranice a spolupracovali s francouzskou rozvědkou. Paní Marková byla několik let vězněna v Pardubicích, její muž dostal desetiletý trest a až do roku 1956, než byl propuštěn na amnestii, fáral v jáchymovských dolech.
Co se dočtete dál
- Jaký byl příběh jednoho z nejlepších českých violoncellistů Zdeňka Koníčka?
- Proč se usadil v Kanadě a následně vrátil zpět do Česka?
- Jaké bylo století Marie Koucké a jaký byl pro ni zážitek vyjet do Itálie v roce 1968.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
