Po mostě Tomáše Garrigua Masaryka v Užhorodu přejíždějí otřískané žigulíky, občas nějaká volha z 50. let, profrčí tudy i zánovní SUV. Některá auta mají české poznávací značky, jedno takové mohutnější vidíme zaparkované nedaleko odtud s propíchnutými pneumatikami. Nikoho, kdo by měl něco proti Čechům, ale v zakarpatské metropoli nepotkáme. Pravidlem je naopak velice vstřícný přístup. Zničené gumy jsou ve městě se zřetelným postsovětským koloritem a stále kvetoucím pašeráckým byznysem spíše známkou vyřizování účtů mezi místními podnikateli, z nichž řada působí v České republice a dovezla si odtud i automobily.
"Moje prababička byla Češka. Jmenovala se Marie Šubrtová a na Zakarpatí přijela před téměř sto lety učit češtinu," říká čtyřiadvacetiletá modrooká blondýna Anastazija Ihnatková v moderní kavárničce na rušné ulici Lva Tolstého. Mladá žena se narodila v Rachovském rajonu na samém východním konci nejzápadnější ukrajinské provincie, kam byla její prababička, rodačka z Rakovníka, ve 20. letech minulého století vyslána československou vládou. Jako stovky dalších učitelů, úředníků a policistů, kteří začali pracovat v hornaté Zakarpatské Ukrajině, dříve nazývané Podkarpatská Rus, jež se podle smlouvy z roku 1919 stala na dvě dekády součástí nově vzniklé Masarykovy republiky.
Marie Šubrtová si vzala před druhou světovou válkou Rusína, tedy příslušníka na Zakarpatí nejrozšířenějšího etnika, které ovšem dnes Kyjev jako samostatnou národnost neuznává − a prožila na východě celý život.
"Já už prababičku nezažila, ale v rodině se vzpomíná, jak vyprávěla, že za Československa tady byla nejlepší doba," podotýká velmi dobrou češtinou Anastazija, absolventka studia mezinárodních vztahů na užhorodské a pražské Karlově univerzitě. "Bylo tu co jíst a bezpečno. Na rozdíl od časů vlády Maďarska, kdy se o lidi nikdo moc nestaral," připomíná Ihnatková mnohem delší období, kdy Zakarpatí podléhalo Maďarům. Šlo o osm století až do konce první světové války a pak o dalších šest let mezi roky 1939 a 1944.
Lepší je brát české peníze
Maďarsko se ale o zdejší lidi stará dnes. Tedy o některé. Zakarpaťanům, kteří prokážou znalost maďarštiny nebo maďarské kořeny, přiděluje maďarské pasy. Získalo je už přes sto tisíc místních, což znervózňuje ukrajinskou vládu, jež dvojí občanství nepovoluje a nelibě sleduje podrývání národní jednoty v době konfliktu s Ruskem. "Lepší je dnes brát peníze od Česka, protože je daleko, nemá s námi hranici a nemá tady velkou menšinu," říká u místního piva zvaného Ungweiser (Ungvár je maďarsky Užhorod) lámanou slovenštinou profesor sociologie na užhorodské univerzitě Fedir Šandor. Po matce Maďar, po otci Slovák, sám se ale hlásí k ukrajinské národnosti.
Snad každá druhá rodina tady představuje pestrou národnostní směsici, která stodesetitisícovému městu i okolí propůjčuje nezaměnitelnou atmosféru upomínající ještě víc než na Masarykovu republiku spíše na Rakousko-Uhersko. Zakarpatí předtím bylo také jeho součástí.
"Českými penězi" je dnes placena i pravnučka rakovnické učitelky Anastazija. Letos vyhrála konkurz na místo v Českém domě, což je středisko pro obchodní a kulturní styky mezi Čechy a obyvateli Zakarpatské Ukrajiny, financované spolkem severeročeských podnikatelů zvaným Zakarpatsko-ústecká agentura. Otevřeno bylo v červenci v budově bývalé banky. Anastazija je jednou ze dvou zaměstnankyň zdejší informační kanceláře. Posledními klienty, kterým se snažila pomoct, byl ukrajinský podnikatel se zájmem o české armatury a zdejší vědec, který píše knihu o historii Zakarpatí a doufá v dotaci z České republiky.
Anastazija Ihnatková bydlí na druhém břehu řeky Už ve čtvrti Galago, postavené před druhou světovou válkou českými inženýry a architekty, jež nyní aspiruje na zapsání do seznamu kulturního dědictví UNESCO. Zdejší hlavní poštu navrhl Josef Gočár. Obří zemský úřad, podle některých hlasů největší úřední budovu postavenou za první republiky, kde dnes funguje údajně jediný páternoster na Ukrajině a sídlí tam oblastní vláda, projektoval František Krupka. Druhou říjnovou neděli, kdy Ukrajina slavila Den obránců, visely na průčelí nápisy "Sláva Ukrajině! Sláva hrdinům" a před vchodem byly v rámci oslav zaparkované obrněné transportéry i další technika. V Galagu je také hodně bytových domů, mezi nimiž si člověk připadá jako v pražských Dejvicích. Kdysi tu žili čeští úředníci, četníci, inženýři, lékaři, poštovní a další státní zaměstnanci.
Dnes v budovách, které působí zvenčí dosti zanedbaně, bydlí podle místních často někdejší prominenti z dob sovětského režimu, bývalí vojáci nebo příslušníci KGB. Anebo nová elita, která si buď staví honosné vily na kopci nad městem, či velkoryse rekonstruuje byty právě v "Dejvicích". Do takové úspěšné užhorodské rodiny se už před dvěma lety provdala i Anastazija. Její osmadvacetiletý manžel vede se svým otcem velkou dřevařskou firmu, dříve provozovali autosalony. "V Praze mi říkali, že jsem se zbláznila, vdát se ve dvaadvaceti. Tady je to ale normální," směje se mladá paní. Běžný vysokoškolák nemá jinak na bydlení v této části města nárok, nájmy i násobně převyšují průměrné příjmy, které se pohybují v přepočtu kolem pěti tisíc korun měsíčně, a hypotéky banky kvůli velmi nestabilní národní měně hřivně neposkytují. Není možné pořídit si ani auto na leasing.
Byt po Ludvíku Svobodovi
"Českou" čtvrť lemuje lipová alej, jež se svými dvěma kilometry je místními označována za nejdelší v Evropě. Češi také ve městě nechali za první republiky vysázet stovky japonských sakur, které patří k největším atrakcím Užhorodu. Když kvetou, jsou prý všechny místní hotely dlouho dopředu vyprodané, sjíždějí se sem turisté z celé Ukrajiny i ze zahraničí.
Do zeleně má uklidňující výhled šestašedesátiletý Ivan Ustič, bydlící v mezonetovém asi stopadesátimetrovém, dnes už poněkud omšelém bytě. V kvartýru, v němž po smrti manželky žije sám, prý ve 20. letech pobýval velitel československé posádky Ludvík Svoboda, pozdější komunistický prezident zvolený v době pražského jara. V Užhorodě sloužil celých osm let. Dům stojí hned vedle Masarykovy školy, vybudované v roce 1932. I dnes se v ní vyučuje čeština, jako druhá řeč od páté do jedenácté třídy. Pan Ustič tento jazyk studoval vedle svého hlavního oboru ekonomie na univerzitě a má také české kořeny: jeho babička přišla do Užhorodu z českých Svitav už v dobách rakousko-uherské monarchie.
"Jmenovala se Jungwirtová a byla zřejmě česká Němka, ale při sčítání lidu na Podkarpatské Rusi v roce 1930 se přihlásila k národnosti československé," vysvětluje pan Ustič a češtinu prokládá ruskými a ukrajinskými výrazy. Je jedním z asi třiceti členů místního Klubu TGM, který sdružuje lidi s českými kořeny a zájemce o československou historii. V Užhorodu podle předsedy sdružení Ivana Latky, jenž má slovenského otce a českou babičku, žije asi tři sta lidí, kteří mají aspoň částečně český původ. Plynně česky ale hovoří jen několik z nich. Česky se nicméně ve městě domluvíte téměř s každým.
Co se dočtete dál
- Jak se žije dalším potomkům českých přistěhovalců?
- Proč podle Dmitrije Popa nemají Rusíny o nic žádat české úřady?
- Jaká je v Užhorodu životní úroveň a s čím dalším se musí potýkat?
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
