Jaký prezident, takový laureát. Zemanův seznam oceněných umělců odhaluje devalvaci hodnot, jsme svědky volného pádu, kdy dno je v nedohlednu

Představitel nejpokleslejší hudební produkce patřící neodmyslitelně ke koloritu spartakiád, kolotočů, lunaparků a podobných pochybných událostí Michal David dostane v neděli od prezidenta Miloše Zemana medaili Za zásluhy. V den, kdy si připomeneme sté výročí založení Československa, dojde k naplnění úpadku, který v této zemi trvá už několik let. Na pomyslném výsluní se ocitají umělci spodního proudu. Mají to oficiálně potvrzené.

Havlova stopa

Mohlo by se zdát, že se nic vážného neděje a jedná se vlastně o kolorit, který patří − od roku 1995, kdy se poprvé po rozpadu Československa začala nejvyšší státní vyznamenání České republiky udělovat − k podzimu stejně jako krátící se dny a listí snášející se ze stromů. Lidé jsou zvědaví, kdo se stane novým příslušníkem elity, a slavnostní ceremoniál sledují s vážností. Bylo tomu tak v éře Václava Havla stejně jako v době, kdy na Pražském hradě vládl Václav Klaus.

Je pochopitelné, že mezi vyznamenávanými bývají lidé prezidentům blízcí, ať už ve smyslu lidském, nebo ve smyslu uměleckého vkusu. Václav Havel to měl propojené. Během svých osmi příležitostí vyznamenal více než pět stovek osobností, z nichž bezmála pětinu tvořili spisovatelé, básníci, dramatikové, herci, režiséři, choreografové, zpěváci, hudební skladatelé, dirigenti, virtuosové, sochaři, malíři, fotografové. Ve Vladislavském sále Pražského hradu si někteří chodili pro Řád Tomáše Garrigua Masaryka, v drtivé většině však pro medaili Za zásluhy. 

 

Ilustrace: Miloš Gašparec

Václav Havel se v kultuře dobře orientoval. Ostatně sám byl umělec, světově uznávaný dramatik, básník, esejista, který si na sklonku života splnil sen, když režíroval film podle vlastního scénáře. Byl globální veličinou. Jeho příběh fascinoval svět. Na Hradě jej navštívili Rolling Stones nebo Lou Reed, jejichž hudba pomáhala spoustě lidí za železnou oponou přežívat normalizační splašky, kterými své občany krmila tehdejší televize a rozhlas. Havel měl prostě dobré kamarády.

Když vyznamenal režiséra Miloše Formana, nikdo nemohl říct ani popel, totéž při ocenění zpěvačky Marty Kubišové, herců Jana Třísky, Pavla Landovského nebo spisovatele Ludvíka Vaculíka, básníka Ivana Diviše, malíře Theodora Pištěka či architekta Karla Hubáčka. Což je jenom malinký vzorek, ale pro ilustraci snad postačující.

Když jsem procházel seznam osobností vyznamenaných Václavem Havlem, nenašel jsem jediné, z uměleckého hlediska takzvaně sporné jméno. Za všechny hovořila jejich výrazná tvorba. Každý z vyznamenaných se Havlovi obdivoval, což ovšem bylo běžné − tento prezident svými životními postoji probouzel v lidech touhu stát se lepšími, a proto se s ním snadno ztotožňovali. Když se s ním navíc mohli spřátelit, pokládali to za více než medaili. Václav Havel měl kouzlo, jakkoliv to zní pateticky: devadesátá léta dvacátého století byla jako léta šedesátá, ovšem nepoměrně svobodnější, jednalo se o nejliberálnější éru, jakou jsme mohli ve dvacátém století zažít.

Klausův výběr

Václav Klaus uděloval státní vyznamenání v letech 2003 až 2012, tedy při deseti příležitostech. Netajil se tím, že chce být jiným prezidentem, než byl Václav Havel. Nic jiného mu ani nezbývalo, protože coby ekonom pocházel z odlišného prostředí. Svoje kulturní povědomí čerpal především ze znalosti jazzu, což se projevovalo pořádáním hradních jazzových koncertů. Uvědomoval si, že se nedá vstoupit dvakrát do stejné řeky. Jako bývalý ministr financí byl známý svým skrblictvím, a tak šetřil i s vyznamenáními. Vyznamenal okolo dvou set dvaceti lidí, přičemž čtvrtina "metálů" putovala do rukou umělců.