Psům do mých bolístek nic není

Musherka Jana Henychová se pravidelně účastní nejdelších skandinávských závodů psích spřežení Femundlopet na 600 kilometrů a Finnmarkslopet na tisíc i 500 kilometrů. A jako jediná Češka tento trojlístek nejtěžších evropských klání dokončila.

"Když je zima, jsem jako ryba ve vodě. Bytostně trpím v horku − nejsem schopná myslet, pracovat, dýchat," vysvětluje musherka z Jizerských hor, kde žije se svou smečkou sibiřských huskyů. Nejsevernější závod psích spřežení planety a třetí nejdelší závod na světě, norský tisícikilometrový Finnmarkslopet, který už se prý ve skutečnosti natáhl na 1200 kilometrů, dokončila jako první cizinka. "Také pro psy je to trochu extrém," uznává musherka.

Vzduch je jak jehličky

"Musím si trať rozdělit na osmdesátikilometrové úseky, ty jsou psi zvyklí uběhnout. Při závodě jim ale zkracuji dobu odpočinku," přibližuje Jana Henychová svou taktiku. Ona i psi odpočívají čtyři hodiny, pak zase vyrážejí na trasu. Jediné pomoci zvenčí se dočkají na kontrolních bodech, kde může závodnice potkat svůj tým. "Podají mi uvařený čaj, já jim dám zmrzlé psí botky a své mokré boty. A hlavně jim můžu odevzdat psa, který už nemůže." Místo unaveného zvířete ale do smečky jiné zapřáhnout nemůže.

Šediváčkův long odstartuje v lednu

Smutná událost dala před jedenadvaceti lety název nejznámějšímu tuzemskému závodu psích spřežení Šediváčkův long, jehož nejbližší běh odstartuje 22. ledna příštího roku. Den před zahájením prvního ročníku závodu přes hřebeny Orlických hor v únoru 1997 totiž utekli pořadateli Pavlu Kučerovi dva psi a jednoho z nich – sibiřského huskyho Šediváka – zastřelil místní občan.
Šediváčkův long se nyní běží každoročně na konci ledna a jeho mezinárodní věhlas roste. Dvě tratě dlouhé 222 a 333 kilometrů vedou po hřebenech i po nádherné polské straně Orlických hor.
Závod má čtyři etapy s jedním povinným bivakem na louce za starým statkem u obce Souvlastí. Základnou závodu se stala chata Kristýna v osadě Jedlová, jež je součástí obce Deštné v Orlických horách. Z Jedlové se startuje a koná se zde vyhlášení závodu. Pořadatelé tady připravují také zázemí pro návštěvníky s několika stánky. Nejzajímavější je však pro diváky zázemí závodníků – místa, kde psi odpočívají před absolvováním denní dávky kilometrů i po něm, tzv. stake-outy.

Noci, kdy hrozí největší zima, tráví závodní tým v bivacích. "Jednou se mi v Norsku stalo, že jsem se vzbudila zimou a říkala si, že snad chcípnu. Ale zatím jsem vždy nalezla dostatek síly vstát. I když máte dobrý spacák a oblečení, při velké únavě už termoregulace správně nefunguje. Musíte se začít hýbat, pak se zahřejete," vysvětluje blonďatá žena s houževnatostí aljašských zlatokopů.

O tom, že v nehostinné přírodě se člověk musí spolehnout především na vlastní zkušenosti a pevnou vůli, ví Jana Henychová své. "Nepříjemné třeba je, když jedete, mrzne a najednou je přes cestu potok. Hned máte mokro v botách. Když si je okamžitě nevyměníte − a ono se vám nechce, protože zpočátku se voda v botách ohřeje − zmrznou na šutr a pak už přezout nejdou. Být líný a říkat si, že je to ještě dobré, to je cesta do pekel. Ke smrti."