Podnikatelé z děcáku. Na začátku jim život úplně nepřál, nyní jsou díky vlastní píli úspěšní osobní trenéři, cukrářky nebo hráči na klavír

Pustit se i do malého byznysu chce odvahu a ochotu riskovat. Těchto vlastností se často nedostává ani lidem vyrůstajícím v běžných rodinách. Mezi klienty dětských domovů bývají podobní odvážlivci ještě vzácnější. Dokládá to jeden ze závěrů loňského výzkumu, s nímž oslovila Nadace Terezy Maxové vedoucí pracovníky 63 dětských domovů. Shodli se na tom, že děti často prožívají strach z nejistoty, bojí se, co s nimi bude, nechtějí riskovat, a proto se po odchodu z dětského domova brzy usazují s prvními partnery.

Není se čemu divit, nejistoty si hned zkraje života užili dost. S takovým duševním nastavením budou těžko atakovat první místa v žebříčku zakladatelů start-upů. Jejich startovní čára je posunutá o notný kus dozadu. U někoho víc, u jiného méně. Záleží nejen na tom, co člověk dostal do genetické výbavy, ale také jaké lidi v dětském domově i mimo něj potká. Nadací, které děti vyrůstající bez rodiny podporují, ale není málo. A první podnikaví průkopníci už tu jsou.

Nechci být jako naši

Do svých dvanácti let žila Denisa Mikulová s maminkou a čtyřmi sourozenci. Potom přišla sociální pracovnice a všechny děti odvezla do domova v Kroměříži. Denise se ulevilo. Život s maminkou v malém bytě v Hodoníně se od idylických obrázků z reklamy na čokoládu značně lišil. Občas nezbývalo na jídlo a děti každou chvilku schytaly ránu.

Když proto Denisa poprvé vstoupila do pokoje v dětském domově, hned se jí tam zalíbilo. Získala potřebné zázemí a došlo jí, že si konečně bude moci zařídit život po svém. "Mojí největší inspirací jsou rodiče. Věděla jsem, že jako oni nikdy dopadnout nechci," říká šestadvacetiletá blondýnka, ale usmívá se u toho. Zdá se, že ji jen máloco vyvede z míry. S humorem popisuje i dávné návštěvy maminky v domově. Denisa z nich mívala strach, protože nikdy nevěděla, s jakou náladou se za ní a jejími sourozenci máma dostaví. V kontaktu ale zůstaly a stále se setkávají.

Denisa Mikulová měla podle svých slov štěstí na dobrého vychovatele.

Foto: Jiří Zerzoň

V kavárně volí Denisa místo kávy zelený japonský čaj matcha. Nápoj s detoxikačními účinky zapadá do zdravého jídelníčku, na který se před několika lety dala. Bylo to ještě na vysoké škole. Už tehdy věděla, že by ráda podnikala. Jenom zpočátku neměla jasno v čem. Uvažovala o stánku s praženými oříšky, který si chtěla po vzoru krámků lemujících podchod pod brněnským nádražím otevřít v Kroměříži. Jeden čas si pohrávala také s myšlenkou netradiční ubytovny pro studenty. Bylo jí ale jasné, že na takové podnikání nemá prostředky.

Nakonec se jí dostala do ruky kniha o zdravé stravě. Nejprve začala upravovat vlastní jídelníček, potom si na internetu všimla kurzu přípravy raw neboli syrových dortíků, vyráběných ze sušeného ovoce, oříšků a semínek. "Když jsem je poprvé ochutnala, překvapilo mě, jak jsou dobré," vzpomíná Denisa. Začala zkoušet různé recepty a zákusky vylepšovat. Pak si založila facebookovou stránku a své výtvory prodávala známým. S odstupem času uznává, že první prototypy nebyly nejpovedenější. Nicméně ještě než vysokou dokončila, měla podnikání napůl rozjeté.

Díky tetě Martě

Nepřímo ji k tomu ponoukla prateta Marta z Hodonína. Jezdila za Denisou a jejími sourozenci do dětského domova a vozila jim ženské časopisy. "Prohlížela jsem si je spíš kvůli obrázkům. Jednou jsem tam narazila na článek o nějaké úspěšné ženě. Tvrdila, že jí život změnila kniha Bohatý táta, chudý táta." Denisa si publikaci o cestě k finanční nezávislosti pořídila a brzy i další tituly o podnikání od stejného autora. Americký byznysmen japonského původu jí padl do noty.

To bylo v deváté třídě. Denisu čekalo rozhodnutí, jakou střední školu zvolí. Vybrala si obchodní akademii, ale spíš díky kamarádce ze základky. Zvažovala i učňovský obor, ale upřednostnila studium s maturitou, aby mohla později na vysokou školu. Tam se skutečně dostala. Úspěšně složila zkoušky na VUT v Brně, ale nakonec dala přednost brněnské Newton College − Vysoké škole aplikovaného businessu. Získala titul magistra, a než se tak stalo, ze zákona ji zaopatřoval dětský domov.

"Newton College je soukromá instituce a studium mi pomáhaly hradit různé nadace − Terezy Maxové mi přispívala na školné, Dejme dětem šanci a fond Albert na dopravu a zájmy," vysvětluje Denisa, z čeho zaplatila například kurz přípravy raw dortíků. Za peníze z grantů si mohla koupit i služby grafika, který vytvořil logo nebo letáčky. Ušetřila tak prostředky vydělané na brigádách. Do začátku jí stačily, velká investice potřeba nebyla.

Podnikatelka Denisa Mikulová

Foto: Jiří Zerzoň

Dortíky na zakázku vyrábí v pronajaté provozovně zmrzlinárny v Kroměříži. "Místním jsem musela z počátku na farmářských trzích vysvětlit, co to vůbec raw strava je. Ale teď už mám na Zlínsku stálou klientelu," pochvaluje si Denisa. Měsíčně si prý vydělá okolo třiceti tisíc korun a uvažuje, kam svůj byznys posune. Líbí se jí, že si může čas organizovat podle svého.

Část dětství prožitého v domově jako handicap nevnímá, i když ze strany pečujícího ústavu velkou podporu necítila. "Vždy jsem si sama hledala cestu k tomu, co mě zajímalo. Moji skupinu vedl dobrý vychovatel, který nás informoval o grantech z různých nadací. Ale spousta děcek ani nevěděla, jaké mají možnosti," hodnotí zpětně Denisa situaci.

Hůř na tom podle ní byly zejména děti, o jejichž skupinu se staral vyhořelý vychovatel bez zájmu. "Měla jsem štěstí taky v tom, že se mnou v domově žili další sourozenci. Ale když je tam někdo sám, je to opravdu krušné. Nemá ke komu by se přimkl a vzhlížel," myslí si Denisa Mikulová.

Dvakrát jiný

Sám vyrůstal v dětském domově Radek Laci. To první, co na jeho postavě zaujme, jsou snědé svalnaté paže. Vyniknout jim dává černé tílko s opravdu velkorysými otvory pro ruce. Sporé oblečení nemá na sobě náhodou, je to jeho pracovní oděv. Živí se jako osobní trenér. Během tří let si dokázal vybudovat jméno, mezi jeho klientelu patří i někteří herci. Navíc se stará o chod tělocvičny ERS Workout, která vznikla v jedné z budov nákladového nádraží na pražském Žižkově.

Industriální prostor připomíná na první pohled rockový klub. Může za to černě vymalovaná stěna a bar u vstupu. Místo ale slouží především k vyžití fyzickému. Od stropu visí kruhy, k zemi jsou přimontovaná bradla a hrazdy všech možných výšek. Do tělocvičny chodí se svými klienty několik kondičních trenérů, v prvním patře jsou další cvičební sály.

Radek Laci is dokázal vybudovat jméno v oblasti osobních trenérů.

Foto: Pepa Dvořáček

Dnes sedmadvacetiletý Radek Laci opustil Dětský domov v České Lípě před třemi lety, do té doby studoval vysokou školu. Vyrůstal tam od šesti let. Předtím žil v kojeneckém ústavu v Lounech. Jak se tam ocitnul, přesně neví. Rodiče nikdy nepoznal a nepátral po nich. "Když jsem je potřeboval, nebyli tu pro mě, a teď už stojím na vlastních nohou, nic od nich nechci," říká Radek.

Nepůsobí suverénním dojmem, je ale klidný a sebejistý. Chvílemi pobaveně líčí absurditu některých svých zážitků. Patří k nim pobyt v pěstounské rodině, s níž žil mezi třináctým a patnáctým rokem. Bydlel v bytě dva plus jedna spolu s pěstounskou matkou, její dcerou, která už měla vlastní dítě, a německým ovčákem. Spal v chodbičce mezi obývákem a kuchyní. "Neměl jsem soukromí, navíc jsme si nerozuměli. Byl jsem naučený projevovat vděčnost za to, že si mě vzaly, a snažil jsem se nedávat najevo svůj názor, takže jsem byl čím dál víc frustrovaný. Zatímco paní žila v domnění, že jsem nevychovaný. Moc k tomu nepřispěla ani neurotická dcera." Proto Radek od pěstounů odešel zpět do dětského domova.