Minimalistická ozdoba řady. Architekti pro sebe navrhli dům s ateliérem vyzařující vřelost, zastavěním proluky si splnili sen

Dům ve středočeském Benešově hladce zapadá do řady obyčejných "baráků" stavěných bez jakýchkoliv ambicí. Vyznačuje se přesným usazením na pozemek, propracovaností interiéru a pečlivostí provedení. Nevyvyšuje se, skoro jsem ho minul. Má zvláštní kouzlo, vyzařuje jakousi příjemnou vřelost, která nebývá u moderních staveb obvyklá. Vnímal jsem v něm dobré vibrace: nejde o nic jiného než o setkání s harmonií, která nastává tehdy, jsou-li věci na správném místě, ve vzájemném souladu a rovnováze. Na to člověk nemusí mít metr ani váhy, stačí na sebe nechat působit prostor, sledovat výhledy, cesty světla… určitě jste něco podobného také zažili.

Podotýkám, že nešlo o letmý dojem, neboť dům jsem poprvé zkoumal krátce po jeho dokončení a nyní jsem se do něj po roce vrátil, abych si ověřil, zda jeho kouzlo nevyprchalo. Nic takového se nepřihodilo. Vlastně se mi líbil ještě víc, protože byla dokončena zahrada. Až poté jsem se mohl s klidným svědomím pustit do psaní této zprávy.

Pohled z ulice, kde dům úhledně doplňuje řadu, a také na dlážděný dvorek pootevřenou plechovou bránou. V přízemí pracují architekti, kteří si dům pro sebe navrhli.

Foto: Tomáš Rasl

Hledání místa

Architekti Hynek Holiš a Šárka Holišová Šochová hledali vhodný pozemek, na němž by postavili obydlí, kde by mohli pod jednou střechou pracovat i žít. Nalezení správné parcely je základní krok, od něhož se budou odvíjet další úvahy a často už nevratné kroky. Místo totiž určuje následující děje, a pokud neexistuje, není ani o čem uvažovat, vše jsou jenom mlhavé představy, spekulace.

Pátrání v Benešově a okolí trvalo poměrně dlouho, tři roky. Ukončeno bylo v okamžiku, kdy manželé za oknem řadového domu poblíž středu města uviděli oznámení, že je na prodej. "Pět minut chůze od náměstí, malá zahrada, která se opticky spojuje s okolními ve velký sad, původní jednopodlažní dům ve stavu ke zbourání, částečně podsklepený kamenným sklípkem s cihelnou klenbou. Víc jsme si ani nemohli přát," vzpomínají.

Pohled ze zahrady, na níž se dá přes terasu s posezením vstoupit rovnou z jídelny.

Foto: Tomáš Rasl