Uprchlíci z bývalé Jugoslávie pomáhají opuštěným dětem bez ohledu na to, na jaké straně válečného konfliktu kdysi stáli

Pražská organizace Lastavica je sdružení, které spojuje imigranty ze zemí bývalé Jugoslávie – bez ohledu na to, odkud pocházejí a zda jako národ stáli proti sobě. Každý si ze svého bývalého domova nese kus bolavé historie a možná i naštvanosti. Když v devadesátých letech z rozpadající se Jugoslávie utíkali před válkou, mysleli, že to bude na chvíli. Zůstali v Česku navždy. Pracují jako lékaři, inženýři, jsou z nich úspěšní podnikatelé. Vracet se nehodlají – nejen proto, že ve svých domovských zemích stále cítí nacionalismus, kterého se bojí a který se jim nelíbí. Vazby ale úplně nezpřetrhali, a proto se snaží pomáhat tam, kde cítí největší potřebu – dětem, kterým život nafackoval hned na začátku.

Právě pro děti z někdejší Jugoslávie Lastavica každoročně organizuje týdenní pobyt v Praze. Zanedbané, opuštěné, nebo dokonce týrané děti, které nežijí se svými rodiči, ale starají se o ně v SOS vesničkách náhradní maminky. Sdružení se tak snaží, aby se alespoň na pár dní jejich životy nejvíce podobaly normálnímu dětství.

"Tohle nám namaloval jeden chlapec, mám z toho obrázku vždycky slzy v očích," říká skoro perfektní češtinou předseda sdružení Dobrivoj Solar a ukazuje kresbu, na které jsou spojené lidské dlaně a vlaječky Bosny a Hercegoviny, Makedonie, Chorvatska a Srbska. "Když už neexistuje Jugoslávie, chceme dětem umožnit, aby se poznaly," dodává Solar. Je to snadné, protože všichni mluví stejným jazykem. Tak třeba Alma, která žije v SOS vesničce od svých pěti let, se letos skamarádila s Draganou ze Srbska. Ví, že kdysi bývali jedna země, Jugoslávie? "Ne," rozhodně vrtí hlavou.

Jedna z SOS vesniček v Srbsku

Foto: archiv Lastavica

Bez podpory států

Zničující balkánské války jsou pro tyto děti minulostí, i když jim o nich jejich náhradní mámy vyprávějí. Důsledky rozpadu Jugoslávie ale stále pociťují v Lastavici. Sdružení, které má přibližně dvě stě členů, pořádá výstavy a kulturní akce pro širokou veřejnost, stará se o své spolkové místnosti s mimořádně bohatou jihoslovanskou knihovnou a občas nějaké knihy i vydává. Ročně jde o asi čtyři desítky akcí. A to vše bez jakékoli finanční podpory od jakéhokoli státu.

"V tom je ten hořký vtip," vysvětluje Dobrivoj Solar. "Pro české úředníky nejsme menšina, protože my ty menšiny – Srby, Chorvaty, Bosňáky a další – spojujeme. Ze stejného důvodu nás nepodporují ani naše domovské země." Lidé z Lastavice proto na činnost spolku dávají nejen vlastní peníze, ale i svůj volný čas. Jejich největší, ale také nejnáročnější a nejdražší akcí je právě každoroční pobyt dětí z SOS vesniček.

První jízda metrem

Foto: archiv Lastavica

"Stojí to bezmála 350 tisíc, které vybereme v okruhu našich členů a známých," upřesňuje Nenad Bojic, hlavní organizátor. A dodává, že letos se našel také sponzor mimo komunitu balkánských imigrantů – i když i v jeho příběhu hrají roli jugoslávské války.

Dát něco zpátky

Zdeněk Kukal začátkem devadesátých let hledal pro klienty své cestovní kanceláře loď v Chorvatsku, bylo však obsazeno turisty ze západní Evropy. O dva roky později, v roce 1994, bylo všechno jinak. Začala válka a proud turistů ustal. "Udělal jsem si pragmatický průzkum a zjistil, že v té strašné válce nebyl zabit ani jeden cizinec na dovolené," vzpomíná Kukal, majitel cestovní kanceláře Geotour, která se specializuje na plavby po Jadranu. Vypravil tehdy zájezd a od té doby jich už byly stovky. Zdeněk Kukal cítí potřebu vracet, co mu Jadran dal. "Kdyby nebylo války, nemohli bychom se tak dostat do Chorvatska. Ačkoliv jsme mezi cestovkami malá ryba, jsme dost úspěšní. Přišel čas, kdy něco můžeme symbolicky vrátit," napsal do Lastavice dopis s vysvětlením, proč na akci věnuje sto tisíc korun.

Nejen pobyt dětí, ale veškeré další akce sdružení dotují jeho členové penězi i volným časem. Dobrivoj Solar to s mírnou nadsázkou vysvětluje jednoduše: "Způsob rozpadu Jugoslávie mě osobně uráží. Asi si tím chceme sami sobě dokázat, že nejsme takoví divoši."

Pan Solar byl v květnu 1992 mezi prvními imigranty v Česku. Utekl ze Srbska i s těhotnou manželkou. "Nechtěl jsem být součástí toho blázince, nechtěl jsem nenávidět ostatní. Já se cítím stále být Jugoslávcem," říká i po čtvrtstoletí. Proto se snaží i s ostatními členy důsledně nepolitického sdružení Lastavica dokázat, že spolu lidé z válkou rozdělené země dokážou žít, a dokonce pomáhat jiným.