Velká vizita Josefa Veselky: Strážní andělé

Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku… Někomu se možná vybaví pokračování téhle dětské modlitby, kterou nás učili rodiče nebo prarodiče.

Toho anděla strážného jsem si v dětství představoval jako vlastní stín, anebo spíš jako svého nehmatatelného dvojníka, který má stejné tělo jako já a pohybuje se jen několik centimetrů ode mne. Nejlépe téhle naivní představě odpovídala naše stará televize, v níž při špatném nastavení antény měla každá postava svého ducha.

Když se mě pak jednou při výuce katechismu zeptal pan farář, kde že se to asi pohybují andělé i Bůh, odpověděl jsem v souladu s televizní obrazovkou, že zřejmě všude kolem nás. Líbilo se mu to.