Jeden z nejúspěšnějších soudobých amerických spisovatelů Michael Cunningham má pro své překladatele pochopení. A nejen to: autor slavných Hodin či výjimečného rodinného románu Tělo a krev je chová v úctě a spolupracuje s nimi jako s partnery, kteří mu pomáhají vystavět "katedrálu z ledu a ohně", o níž sní pokaždé, než se pustí do psaní.
Svou esej s názvem Nalezeno v překladu z roku 2010, již uveřejnil v americkém deníku New York Times, Cunningham otevírá slovy: "Jako autor knih Las Horas, Die Stunden a De Uren − tedy španělského, německého a holandského překladu Hodin, které jsou zároveň jedinečnými díly samy o sobě − jsem pochopil, že veškerá literatura je výsledkem překladu. Překlad přitom není běžnou prací určenou odborníkovi na konkrétní jazyk; jde o dlouhou a složitou řadu přeměn, jež se dotýkají spisovatele i čtenáře."
Talent, preciznost a ochotu přemýšlet o tom, jak zařídit, aby čtenář dospěl k závěru, že autor je génius, jeho kniha literárním zjevením a čeština mistrovským nástrojem, projevují také čtyři čeští překladatelé.
Viktor Janiš, Anežka Charvátová, Kateřina Krištůfková a Daniel Soukup nejsou jen odborníky na "své" autory − jsou znalci jejich světů, skutečných i mytických, v nichž se díky jejich překladům lépe orientují i nově příchozí, tedy čtenáři.
Viktor Janiš:
Mé roky s Michelem
Přestože jeden s druhým v duchu tráví měsíce, někdy i léta času, nebývají osobní přátelství mezi spisovateli a překladateli častá.
K e-mailovým konzultacím nad nejasnostmi sice dochází vcelku běžně, ale úzká spolupráce tvůrců, jež může vést až k drobným úpravám originálu, je spíše vzácností.
Výjimku z tohoto pravidla tvoří tandem spisovatele nizozemsko-australsko-skotského původu Michela Fabera a českého překladatele Viktora Janiše.
Pojí je šestnáctiletá známost, jež v roce 2014 vyvrcholila vydáním českého překladu Faberova tisícistránkového opusu s názvem Kvítek karmínový a bílý.
O dva roky později se Janiš s Faberem setkal i nad jeho prozatím posledním velkým románem, Knihou zvláštních nových věcí. S jedinou výjimkou přeložil Viktor Janiš od autora, jehož díla adaptovala i britská BBC, všechny tituly.
Tvůrci se seznámili v roce 2002, kdy se Janiš na pozvání Britské rady zúčastnil pracovního setkání ve východoanglickém městě Cambridge, kde se každoročně propojují špičky anglofonní literární scény se zahraničními překladateli a redaktory.
"S Michelem nás pořadatelé posadili k jednomu stolu. Věděl jsem, že na akci vystoupí, a proto jsem si do Cambridge přivezl jeho první česky publikovanou knihu, science fiction román Pod kůží, jejž jsem měl recenzovat. Kromě literatury jsme si ovšem povídali například o nadcházející válce v Iráku," vzpomíná Viktor Janiš na počátky jejich přátelství, které nepodnítil jen překladatelův upřímný zájem o spisovatelovu práci, ale třeba také názorová neshoda v geopolitických záležitostech.
"Michel byl nesmírně deprimovaný. Říkal mi, že konflikt v Iráku skončí špatně. Účastnil se protiválečných protestů, napsal dopis tehdejšímu britskému premiérovi Tonymu Blairovi. Já mu se zkušeností člověka, který prožil patnáct let v totalitní zemi, tvrdil, že lepší je konec hrůzy než hrůza bez konce," vysvětluje překladatel. "Později jsem se Michelovi za své názory omluvil, tenkrát měl pravdu."
Tři týdny jsem kvůli Michelově knize chodil jako ve snách. Manželka si myslela, že mám poměr.
Viktor Janiš si nakonec z Cambridge odvezl prakticky celé Faberovo dílo včetně slavného Kvítku. Věděl, že si na něj musí najít čas, a plánoval si, že alespoň třetinu přečte o prvním volném víkendu. "Nakonec jsem přečetl první kapitolu a kniha už mě nepustila. Tři týdny jsem chodil jako ve snách. Manželka mě podezírala, že mám poměr, protože jsem u snídaní seděl a hleděl do prázdna," říká Viktor Janiš. Michel Faber mu prý tehdy napsal: "Viktore, ale tys měl poměr. Vztah mezi čtenářem a knihou přece má být vášnivý, člověk má pocit, že to bude navždy − a pak najednou kniha skončí a čtenář si hledá jinou. Velmi promiskuitní." Ve skutečnosti ta aférka trvala rok a půl, kdy Viktor Janiš knihu překládal.
Spisovatel vybavil "svého" českého překladatele korespondencí se zahraničními kolegy a Janiš se pustil do rozsáhlých rešerší, které si vynutila skutečnost, že děj románu je zasazený do Londýna na sklonku 19. století a obsahuje pozoruhodné množství detailů z běžného života nejnižších společenských vrstev.
Přesto bylo nutné, aby se na Fabera čas od času obrátil.
"Nakonec jsem měl asi sto dotazů, což při knize tohoto rozsahu není nijak ohromující množství. Řešili jsme spolu i záležitosti týkající se originálu: jak je třeba možné, že ve 27. kapitole Agnes zamkne v přístavku pro kočáry, když je zástrčka z opačné strany?" vybavuje si příklad Viktor Janiš. "Tuhle pasáž jsme v češtině upravili. Nikdo jiný si jí do té doby nevšiml."
Na otázku, zdali je pravděpodobné, že se Viktor Janiš stane "dvorním" překladatelem ještě jiného, podobně úspěšného tvůrce, odpovídá: "O překladatelích je známo, že pracují do vysokého věku. Není tedy vyloučeno, že můj 'nový autor' právě teď chodí do první třídy."
Anežka Charvátová:
Zmatení (španělských) jazyků
Renomované překladatelce ze španělštiny, italštiny a francouzštiny Anežce Charvátové "její" autor s nejasnostmi v textu nikdy radit nemohl.
Chilská literární hvězda Roberto Bolaño, autor, jenž na světové literární scéně zazářil v roce 2008, kdy ve Spojených státech amerických vyšel překlad jeho posledního, monumentálního románu s názvem 2666, zemřel už v roce 2003.
Anežka Charvátová však na pochvalné soudy z deníku New York Times, který ho před deseti lety označil za "nejvýraznější hlas soudobé latinskoamerické literatury", čekat nemusela; Bolañovy knihy dávno znala díky doporučení svého chilského přítele. U Charvátové však překvapivě nešlo o lásku na první čtení.
"Dostala jsem se přibližně do poloviny slavných Divokých detektivů, kde se děj rozbíhá do obrovského množství příběhů. Na chvíli mě to přestalo bavit, byla jsem moc roztěkaná," říká Anežka Charvátová. "Až když jsem se ke knize po čase vrátila, chytila mě − čím víc Bolaña čtu, tím víc se mi líbí," dodává uznávaná hispanistka a romanistka, jež ze spisovatelova díla přeložila pět titulů.
"Bolaño je sice Chilan, ale během let žil v Mexiku i ve Španělsku. Byl to světoběžník, který si z mnoha různých španělštin vytvořil osobitý styl. Neustále se mi stává, že se ocitnu v nějaké zemi, kde se během svého života vyskytl, a najdu v textu další významy," říká překladatelka.
Během vyprávění o odlišnostech jednotlivých španělštin Anežka Charvátová vysvětluje, že "argentinština" zní jinak než "chilština", přičemž "kubánština" na západě ostrova se liší od "havanštiny" v hlavním městě, nemluvě o obrovských regionálních rozdílech v přízvuku ve velikých zemích, jako je Mexiko či Argentina.
Věrné i čtenářsky vstřícné zprostředkování odlišných nářečí či stylistických rovin však může být pro překladatele náročným úkolem, často i proto, že se jedná o záležitost, na níž se nemusí shodovat ani dva obdobně zkušení odborníci.
Stává se mi, že se ocitnu v další zemi, v níž Bolaño žil, a v jeho textu najdu nové významy.
"Španělština má možnosti, jaké v češtině nemáme. Situaci přitom nelze vyřešit tím, že Chilan bude v textu mluvit jako Pražák a Mexičan bude znít jako Ostravák − to je praxe, která byla přijatelná na začátku 20. století. Čeština však dokáže něco jiného: má úžasné rozvrstvení od vysoce spisovného jazyka k jazyku hovorovému. Já Bolañovy španělštiny nahrazovala tím, že každá postava měla vlastní češtinu, již jsem pojala jinak z hlediska slovní zásoby i stylu." Výjimečnou péči si v tomto směru vyžádali například Bolañovi Divocí detektivové.
"V knize vystupuje spousta mluvčích. Když jsem po sobě překlad redigovala, vytiskla jsem si ho a vytáhla si kapitoly, které vypráví jedna osoba. Četla jsem je v celku a sjednocovala jazyk, aby postavy byly vzájemně rozeznatelné," říká překladatelka, která se těší na podzim, kdy vyjde její další latinskoamerický "miláček". Je jím Juan Rodolfo Wilcock.
"Můj nejnovější objev je typický argentinský autor: má anglické jméno a psal italsky," usmívá se Anežka Charvátová. "Napsal šílenou knihu s názvem Synagoga ikonoklastů. Jde o příběhy ztřeštěných vynálezců, astronomů, telepatů a bláznů. Nevím, jestli se u čtenářů chytí, ale je báječná," upozorňuje na dílo autora, který zemřel roku 1978.
Co se dočtete dál
- S čím se potýká překladatelka Kateřina Krištůfková u norských detektivek od Jo Nesba?
- Co je pro severské knihy typické?
- V čem je specifické překládat poezii podle překladatele Daniela Soukupa?
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
