Při své první performanci jsem se začal dusit, jenže ne smíchy, a už mi to zůstalo, říká antropolog David Doubek alias hudebník Ventolin

Šíleně poskakující šestačtyřicetiletý chlapík s rudými licousy má na nose ty samé brýle, které dostal ve třinácti od rodičů, ale odmítl je nosit. Dnes se mu ovšem náramně hodí k jeho muzice. V písni, která má na YouTube bezmála půl milionu zhlédnutí, zpívá, že tvoří "disco science pro všechny dětis, stařec a zájemc". Své disco science hraje na analogové přístroje ze sedmdesátých let, které v pop-music už dávno vyšly z módy − stejně jako Ventolinův ujetý disco styl s acidovými prvky, který svou osobitou trapností dokáže oslovit i šokovat spoustu lidí.

A tak Ventolin vytváří novou legendu. O legendách toho ostatně ví dost. Vystudoval kulturní antropologii a nyní ji vyučuje na Karlově univerzitě. Před váženou institucí však role performera ustupuje do pozadí a dovnitř vchází David Doubek.

V jedné z vašich antropologických přednášek se věnujete hledání identity. Jsou David Doubek a Ventolin dvě identity jedné osoby?

Někdy se ráno probudím a říkám si: Počkej, je tohle pravda? Na vaši otázku existuje spousta odpovědí. Z odborného hlediska by záleželo na tom, k jaké psychologické doktríně bych se přiklonil. Ale spíš bych řekl, že je to jedna identita.

Ptám se proto, že v běžném životě působíte jako introvert. Při vystoupení to ale vypadá naopak. Používáte hudbu k sebevyjádření?

Myslíte jestli uvnitř mě něco dřímá a na pódiu se to projeví? Nemám pocit, že bych v sobě měl nějaký přetlak. Energie viditelná na pódiu přichází sama s hudbou. Zároveň mám hodně hereckých zkušeností, takže prostě dělám show, protože to mám rád.

Předvádíte pozoruhodné pohybové kreace. Říkáte, že se prostřednictvím trapnosti snažíte vymanit publikum z jeho vlastní trapnosti a tím mu umožnit užít si okamžik naplno. Lze s ohledem na akademickou činnost pokládat vaši tvorbu za kulturně-sociální experiment?

Určitě to nejsou pokusy na lidech, tak bych to nerad bral. Performance, kterou dělám, je součástí mého života, až pak o tom můžu třeba v nějakých souvislostech přemýšlet, ale především je to intuitivní věc. Během hraní mám hodně co na práci, takže publikum sleduju i nesleduju. Když to náhodou vyjde, pak se samozřejmě podívám, ale čistě bez analytického hlediska.

Jak moc je pro vás komunikace s posluchači důležitá?

V klubech pro padesát lidí je prostor si s publikem trochu hrát a komunikovat s ním. Když ale hraju na akci pro tisíc posluchačů, už to tak dobře nejde a musím se spíš hlídat, abych se neuzavíral do sebe.

Každopádně interakce je důležitá pro všechny hudebníky − i pro ty, kteří jen koukají na špičky vlastních bot. Určitě ale nejsem roztleskávač a "hecující", vtípky dělám jen výjimečně. Lidi pozdravím a občas udělám něco poťouchlého, nicméně mi připadá, že nejdůležitější je komunikace prostřednictvím hudby a tance. Hraju písničky, které mají pevnou formu a jejich text vychází přesně do hudby, ale pak mám i otevřené skladby, se kterými si můžu dělat, co chci, třeba je úplně rozebrat na prvočinitele. Mám rád obě polohy.

Začínal jste jako folkový kytarista. Co vás přivedlo k experimentální hudbě?

Ještě když jsem chodil na střední, poslouchal jsem Český rozhlas, konkrétně pořad Větrník, byl o industriální hudbě. Do té doby jsem nevěděl, že takový žánr existuje. Hráli tam třeba anglickou skupinu Throbbing Gristle nebo slovinský experimentální industriál Laibach. Z toho jsem byl tenkrát u vytržení a řekl si: Je potřeba změnit směr.

David Doubek

Foto: Pepa Dvořáček

Byl jste potom součástí několika experimentálních hudebních skupin, například Undo nebo Kazety. Proč jste se nakonec vydal sólovou cestou?

S analogovými "mašinkami" jsem si začal pohrávat bezmála před dvaceti lety, ale hlavně jako kytarista s kapelou Uzo. Elektro-analogový projekt Undo jsme založili o pár let později spolu s performerkou Johanou Švarcovou a sochařem a malířem Honzou Turnerem. Nepoužívali jsme žádný playback a všechno hráli živě − vypadali jsme jako tři osoby, které hrozně rychle píšou na stroji. Jednou jsem domluvil vystoupení v pardubickém Klubu 29, jenže se ukázalo, že ostatní členové kapely nemůžou a mně přišlo hrozně líto to odříct. Tak jsem se rozhodl něco udělat sám.

Ventolin je název léku proti astma. Proč jste se po něm pojmenoval?

Není to náhoda. Právě na mém prvním sólovém vystoupení, které bylo v červnu, přesně uprostřed mého alergického období, jsem hrozně řádil. Ještě ke všemu jsem byl oblečený do různých kostýmů a začal jsem se trochu dusit. Tak jsem se rozhodl, že z toho udělám show a v rámci performance jsem si aplikoval ventolin. A kamarádi, kteří mě na akci pozvali, mi po vystoupení říkali: Tak to je jasné, ty seš Ventolin.

Texty máte v češtině i angličtině, vystupujete v Česku, Evropě, ale hrál jste také v Japonsku. Jaké prostředí je pro vás nejpřirozenější?

Každý umělec před sebou touží mít hodně lidí, to je jednoduchý indikátor úspěchu. Pro mě jsou ale nejlepší takové akce, kde je ještě zachována rovina bezprostřednějšího kontaktu.