Tváře českých trampů

Subkulturou současných českých trampů se už bezmála pět let zabývá fotograf Libor Fojtík, jenž sám pochází z trampské rodiny. V rámci jeho projektu nazvaného Trampové vzniká dokumentární film, velká putovní výstava a fotografická kniha, která by měla vyjít začátkem příštího roku.

Původní tuzemští trampové, kteří následovali ideály svobody, romantiky a přátelství, se začali objevovat se vznikem samostatného Československa. Od té doby uplynulo přesně sto let, ovšem vnitřní podoba trampování zůstává stejná. "Pořád jde o tytéž hodnoty. Vizuální stránka je ale samozřejmě jiná − pod starou kousavou vojenskou dekou už dnes na vandru spí opravdu málokdo," míní jeden ze současných českých trampů přezdívaný Tony.

Svérázné přezdívky, unikátní slovník a typická zavazadla jako usárna nebo tele, která svým omezeným obsahem nutí trampy k jakési dobrovolné skromnosti, také stále přežívají. A podle dnešních trampů je to dobře. Když se jich zeptáte, co je na vandrování vlastně tolik fascinuje, odpovědí jen, že být venku je prostě normální.

O trampy strach nemám

jarvis_5b9a50c2498eeeee3ebf6621.jpeg
Pavla Slepičková
Foto: Libor Fojtík

K trampingu se Pavla Slepičková dostala před patnácti lety díky literární soutěži Trapsavec − účastníci tehdejších ročníků vytvořili partu, s níž "Pavlís" vyráží na vandry dodnes.

"Na cestách mám ráda spíš skromnější společnost nebo jen toulání ve dvou," říká.

Být v přírodě pro Pavlís znamená návrat ke kořenům, okamžik klidného nádechu v uspěchané době a fascinující připomenutí toho, že skutečný život se odehrává jinde než na blikajících monitorech telefonů a tabletů.

"I proto s sebou balím jen skutečně účelné věci. Člověk totiž nakonec dojde k tomu, že v přírodě toho potřebuje mnohem méně než v civilizaci," pokračuje Pavlís s tím, že každý svůj vandr kreslí formou komiksu do cancáku. Tvůrčí činnosti jako psaní a kreslení jsou ostatně jedním z důvodů, proč se tramping do takové míry provázal s jejím civilním životem.

"Jde především o knižní ilustrace, články a reportáže doplněné vlastními fotografiemi," vysvětluje mladá žena působící ve velké mezinárodní společnosti jako specialistka nákupu pro regiony Evropy, Blízkého východu a Afriky.

Ačkoliv jí zaměstnání nedovoluje vyrážet do přírody tak často, jak by si přála, sleduje, jak se tramping vyvíjí v čase. "Žije lidmi a lidé se mění s dobou. Jeho podoba asi nebude vždy stejná, ale stále tu tramping zůstane pro ty, kteří se jím nechají oslovit. Kořeny trampování sahají hluboko a já o něj strach nemám."

Veverkami neplatím

jarvis_5b9a50c2498eeeee3ebf6625.jpeg
Tomáš Kamenský alias Kameňák
Foto: Libor Fojtík

Tomáš Kamenský alias Kameňák se v trampa plynule proměnil z obyčejného tuláka, turisty, bunkrologa, lyžaře a − jak sám říká − "kdovíčeho ještě" asi před dvaceti lety. "Neproběhlo žádné náhlé osvícení, prostě jsem potkal ty správné lidi a nakonec i správnou ženu," říká muž, který pracuje jako stavební projektant.

Rozhodně prý není osadní typ, a kdyby do přírody nejezdil s vlastními dětmi, byl by trampem samotářem. "Užší společnost podobně 'postižených' lidí vyhledávám jen v zimě, neboť noci u ohňů jsou dlouhé," upřesňuje. Co Kameňák nemá, to nepotřebuje a na vandr s sebou vozí jen minimum věcí: spaní, jídlo a nějaké to závaží v podobě fotografické techniky. "Koneckonců ta nejsršatečtější trampská zavazadla, jako je usárna nebo tele, jsou jenom obalem na spacák s popruhy na záda."

Ačkoliv tramping zabere Tomáši Kamenskému podstatnou část života, před jeho civilní stránkou neuteče. "Daně platím v korunách, nikoli ve veverčích kožkách, doma nespím ve spacáku a nemám ve vousech včely," směje se. Do přírody se ale prý vydává tak často, jak to jen lze, a praktikuje rituály, kterých je trampský svět plný. "Mým specifickým zvykem je vyskládání Brdské vločky do ohniště, což je znak typický pro brdské trampy a neoficiálně pro celé Brdy," prozrazuje.

Kolik existuje trampů, tolik je také druhů trampingu. Ten Kameňákův se od bývalého hlavního proudu chatové kolonizace údolí jižně od Prahy prý odlišuje výrazně. Spíš se blíží stylu divokých trampů, jako byla třeba prvorepubliková organizovaná skupina Brdská zimní armáda v čele s generálem Jerrym Packardem.

Kam se bude tento specifický životní styl ubírat dál, je pro Kameňáka těžká otázka. "Určitě má ale budoucnost, jen už se mu možná nebude říkat tramping," předpovídá.

Hodit pingl na záda

jarvis_5b9a50c3498eeeee3ebf6629.jpeg
Jakub Košíček
Foto: Libor Fojtík

Rodiče Jakuba Košíčka jsou sice ostřílení trampové, toulat se přírodou však syna nikdy nenutili. "Měl jsem ale jasnou výhodu před vrstevníky − tam, kde kamarádi slyšeli jasné ne, já dostal starou usárnu, konzervu, pár pětek a několik užitečných rad. První noci pod širákem tak byly přede mnou," vzpomíná mladý muž s přezdívkou Koko na dobu, kdy mu bylo čtrnáct let.

Nyní k trampování potřebuje zejména společnost stejně "postižených" kamarádů, aby mohl sdílet jinak nesdělitelné zážitky. "Jsem členem osady Brdský dobráci. Není to pozemek s chatami, ale společenství," upřesňuje Jakub Košíček. Obyčejně spává v dece a celtě, pod sebe si rozloží kus igelitu, a když prší, hravě postaví jednoduchý přístřešek. "Pak už stačí jen nějaká uzenina, maso a kořalka tuzemského původu. Poslední roky se obtěžkávám i moderními cajky pro amatérské filmování, protože jsem našel zalíbení v dokumentování trampingu jinou formou, než je oblíbené fotografování," pokračuje.

Tramping je hodnota kvalitativní, nikoliv kvantitativní. Přežil nacisty, komunismus, přežije i konzum.

Povinným rituálem je pro něj páteční hospoda před samotnou víkendovou výpravou do přírody. Často prý napůl v žertu říká, že zatímco ostatní trampové vyráží na víkendy do přírody, Koko jezdí ve všední dny do města, kde pracuje s paleťákem a ještěrkou. "Člověk tak sice nezbohatne, ale aspoň můžu v pátek hodit pingl na záda a vyrazit. Tramping je můj život, nikoliv víkendový koníček. A potkalo mě neuvěřitelné štěstí, jelikož jsem se oženil s dívkou, která mé nadšení sdílí a podporuje," říká muž, který se snaží stále držet linii původního divokého trampování. "Tramping je hodnota kvalitativní, nikoliv kvantitativní. Přežil Kubáta, nacisty, komunismus, přežije i konzum a dnešní takzvanou demokracii," naráží Jakub Košíček mimo jiné na přednostu zemského úřadu Huga Kubáta, který roku 1931 vydal vyhlášku proti trampingu.

V usárně nosím ježka v kleci

jarvis_5b9a50c3498eeeee3ebf662d.jpeg
Iva Pohunková alias Kawi
Foto: Libor Fojtík

Studentka archeologie Iva Pohunková alias Kawi si jako dítě prošla pionýrskými i skautskými oddíly. Že je vlastně trampkou, si uvědomila později. "V trampském stylu jsem sice začala jezdit asi v šestnácti, samotné pojmenování jsem ale za své přijala teprve o pár let později. Tehdy jsem byla s usárnou na Špicberkách a náhodný kolemjdoucí turista mě neomylně identifikoval jako českého trampa," vzpomíná Kawi.

Ze začátku trampovala převážně sama, postupně si ale vytvořila různé skupiny kamarádů, kteří jí při toulkách dělají společnost. A někdy vyrazí jen s manželem.

"Máme i osadu, jmenuje se Tuláci podzemí," pokračuje Kawi, která našla zalíbení mimo jiné v tichu podzemních chodeb, jež ráda prozkoumává. Každý podzim se v osadě odehrává výroční oheň, ke kterému se váže spousta tradičních trampských rituálů. "A v usárně či teleti kromě deky a jídla vozím jako talisman hlavolam ježka v kleci."

Když zjistí, že zrovna nemá nic jiného na sebe, chodí v částečně trampském oblečení do školy i do práce. Přivydělává si různě, kde se zrovna dá − ať už v knihovně, muzeu nebo v obchodě.

"Na rozdíl od mého muže nejsem odborník na historii trampingu, určitě se ale proměnilo vybavení i populární trampská místa. Myšlenka snad zůstává podobná," uvažuje mladá žena, která se ve volném čase věnuje rovněž kostýmovým hrám neboli cosplayi.

Na první pohled trochu exotická přezdívka Kawi vznikla už ve skautu. "Vymyslel ji vůdce našeho oddílu před skládáním skautského slibu. Je to pozpátku Iva K. Podle rodného příjmení. A dvojité w trochu souvisí s tím, že jsem v tu dobu měla hodně ráda kiwi," směje se. Až později Iva zjistila, že kawi je také písmo a jazyk tichomořských ostrovů. Dnes přezdívku používá dokonce častěji než skutečné jméno.

Zbývá vám ještě 50 % článku

Co se dočtete dál

  • Proč trampové odmítají, že jsou jen "čundráci, kteří chodí od hospody k hospodě"?
  • Jak tramping pomáhá k tomu, že se potkají lidé, kteří by na sebe v městském životě nenarazili?
  • Přečtěte si dalších pět profilů českých trampů!
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Všechny články v audioverzi + playlist
Máte již předplatné?
Přihlásit se