Stalo se před čtyřmi měsíci. Dostala se ke mně informace, že v pražském druhém obvodu, konkrétně v Trojanově ulici číslo 7, se schází umělci, kteří holdují boxu. Musel jsem vše osobně přezkoumat. Sestoupil jsem tedy v očekávání do podzemních prostor (kde kdysi schůzovali zednáři a nyní v něm působí boxerský klub Palaestra) a na vlastní oči jsem se přesvědčil, že můj informátor, jehož úkolem je sledovat veškeré umělecké aktivity spojené se sportem (a naopak), nijak nepřeháněl. Sochaři Vojtěch Adamec a Krištof Kintera, malíři Libor Kaláb, Ivan Komárek, Aldin Popaja a Karel Štědrý nebo básník Tašo Andjelkovski zde svorně mlátili do pytlů, posilovali paže, klikovali, rotopedovali nebo před zrcadlem stínovali údery s takovou rychlostí, že je doprovázelo svištění rozeklaného vzduchu. To vše pod vedením opravdového boxera Jana Baloga, někdejšího juniorského šampiona, jenž se v Palaestře věnuje především mládeži.
Okamžitě jsem poznal, že jsem právě narazil na zlatý důl, na důkaz, že kalokagathia, objevená a pěstovaná ve starověkém Řecku, není jenom mýtus patřící minulosti. Trénovali se zanícením, velmi usilovně, poctivě, zbroceni potem. Byla to pro mě až surrealistická podívaná. Vesměs těžké a supertěžké váhy ve věku mezi třicítkou a sedmdesátkou. Jana Baloga poslouchali na slovo. Předtím jsem je znal z galerijního světa jako sebevědomé borce bohémského ražení, teď mi přišli − v teplákách, trenýrkách, tílkách, s baňatými rukavicemi − zvláštním způsobem zranitelní, ale šťastní: jednak z endorfinů, které se jim vyplavují do těla při nácviku, jednak z kolektivního řádu, jemuž se dobrovolně podřizují jako svého druhu mentální i tělesné očistě. Bylo to nefalšované. Člověk v únavě nic nepředstírá.
Ring byl ozdoben několika vlajkami, ale hlavně různými obrazy, které klubu spontánně věnovali umělci. Vnímal jsem sounáležitost, vzájemný respekt. Jiné takové sportoviště s podobnou kulturní výbavou u nás nejspíš nenajdeme − a možná nejenom u nás. Domluvili jsme se, že uděláme skupinovou výstavu, jejímž společným prvkem by byla spřízněnost s boxem. Hned jsme dali dohromady její název − Direkt − pochopitelně podle nejničivějšího boxerského úderu. Kdo jej neumí, nemůže účinně zápasit. Termín byl stanoven na začátek září, připadla mi role výstavního kurátora, jíž se většinou − pokud můžu − obloukem vyhýbám, nicméně: tohle byl přesně případ pro učinění výjimky, neboť úzce související s mým revírem.
Zdálo se mi to šibeniční, ale malíři, sochaři a básník svorně tvrdili, že to zvládnou, někteří dokonce slíbili vytvořit během prázdnin díla s tematikou boxu. Byli přesvědčiví. Nebudu zabíhat do detailů, co příprava skupinové přehlídky znamená, zvláště během prázdnin. V Galerii ve věži Novoměstské radnice nyní probíhá výstava, na níž jsme se domluvili. Zatímco veškerá příprava probíhala v podzemí, tentokrát se vše odehrává ve třech podlažích gotické věže, odkud jsou krásné pohledy na Prahu. Ještě během vernisáže, kdy trumpetisté z Palaestry přednesli slavné fanfáry z Rockyho, jsem si říkal, jaký je to malý zázrak, že se během krátké doby vše podařilo vybrat, dovézt, pověsit, popsat. Pointa? Dozvěděl jsem se, že pokud by některý z vystavujících nedodržel termín, čekal by jej ostrý trénink mezi provazy s Janem Balogem: a toho se všichni bojí jako čert kříže.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist