Königsmühle čili Králův mlýn je dnes jen několik ruin, které zbyly po zaniklé sudetoněmecké osadě v kouzelném krušnohorském údolí pod Klínovcem. Dříve téměř zakleté místo oživil před šesti lety Petr Mikšíček, zakladatel sdružení Antikomplex zabývajícího se dějinami a současností Sudet, který tu zahájil tradici každoročních landart festivalů. Ani při tom letošním tu v jednom ze stanů nechyběl kadeřnický salon Kláry Jindrové, kde se neplatí penězi, ale příběhem. Jde o "zábavnou formou" prováděný orální výzkum, který Mikšíček poprvé vyzkoušel na jedné akci v roce 2015 na Cínovci.
Během letošního velmi studeného posledního srpnového víkendu magazín ego! zaznamenal všechna vyprávění, která tu zazněla, a ta nejzajímavější si teď můžete přečíst. Respondenti volili z nabízené škály originálních frizur spíše konzervativní modely typu Přírodní rezervace Klínovec (účes s vetknutými květy), přestože měli na výběr i mnohem odvážnější kreace jako Železná opona, War is Dead či Jens Weissflog (po vzoru známého skokana na lyžích). Jeden z účesů byl pojmenován podle jediné zdejší žijící rodačky Rosemarie Ernstové. Ta letos do Königsmühle také dorazila. Její příběh přinášíme jako první.
Rosemarie Ernstová:
Já za to nemůžu
Dnes je tu jen pár rozvalených zdí, mech a tráva, dokonce tu vyrostl strom, ale před 74 lety tu stála postel, v které jsem se narodila. Byl to náš dům. Rodiče se vzali devět měsíců předtím, než jsem přišla na svět. Byla jsem počata o svatební noci. Na to jsem hrdá. Hned po oné noci musel otec odjet z dvoudenního opušťáku zpátky na frontu. Zemřel krátce před koncem války v ruském zajetí na Krymu. Nikdy jsem ho neviděla. V jediném dopisu, který matce stačil ještě poslat, psal, ať mě pojmenuje Rosamunde, podle písničky, kterou němečtí vojáci tehdy zpívali. To mamince asi nepřišlo jako nejlepší nápad. Narodila jsem se jako jedináček v červnu 1944. Jsem jediná žijící osoba z Königsmühle.
Celá osada byla vystěhována, když mi byl rok. Přišlo nařízení povléct postele, nasekat dříví a klíč odevzdat na národním výboru. S sebou jsme si mohli vzít jen 50 kilo, v tom byl i můj kočárek. Pak jsme tři čtvrtě roku jezdily s maminkou po Německu v nákladních vozech, sudetské Němce nikde nechtěli. Nakonec jsme skončily v pohoří Harz, kde domácnosti dostaly příkaz poskytnout vysídleným vždy jednu malou místnost. Zůstaly jsme tam do mých pěti let.
Pak jsme se dozvěděly, že v Oberwiesenthalu na české hranici, jen tři kilometry od Königsmühle, je pokoj k pronajmutí. Pár set metrů odtamtud, v Loučné pod Klínovcem na české straně, bydleli matčini rodiče. Jako jedni z mála mohli zůstat. Děda byl starý sociální demokrat a Češi věděli, kolik toho dělal proti Hitlerovi. A potřebovali ho na zaučení lidí v tamní fabrice.
Teprve v 60. letech jsme dostali povolení prarodiče navštívit. Byla jsem už velká holka. A pak jsme k nim každé prázdniny jezdily, tedy chodily, protože to bylo asi 20 minut pěšky z našeho domu. Chtěly jsme se samozřejmě podívat do Königsmühle, na náš dům. Před vstupem do údolí byl ale nápis Vstup zakázán. Až jednou sebrala babička odvahu a šly jsme dál.
Z domu zbyly jen ruiny. Okna, dveře, všechno pryč, dům jako vykuchaná ryba. Stejně dopadly i ostatní domy v osadě. V suti jsem našla jen jednu věc: malou dětskou botičku. Byla moje. Jako mladou holku mě ale vyprávění starších o tom, jak to dřív vypadalo v Königsmühle, vůbec nezajímalo. Obracela jsem přitom otráveně oči v sloup. O místa, odkud pocházíte, se začínáte zajímat až v určitém věku. Když padly hranice, to už jsem dlouho pracovala jako šéfová recepce velkého hotelu v Oberwiesenthalu, jsem často k těm ruinám chodila sama a přemýšlela. Jak tu mohli žít lidé bez elektřiny, tekoucí vody, a přesto být spokojení? Večer se sešli u někoho doma, paličkovali, vyřezávali, povídali si.
Jestli měli Češi na vystěhování sudetských Němců právo? Částečně to mohu chápat, protože si řekli, že Hitlerovi vrátí, co s nimi provedl. Ale hrozné to bylo pro lidi, kteří za nic nemohli, jako moje maminka. Myslím, že byla chyba, že se německá území připojila po první světové válce k Česku. Protože Němci a Češi mají úplně jinou mentalitu. Němci žili ve spolcích a byli vychováni, aby dělali vše akurátně, podle nařízení. Takoví Češi nejsou.
Jsem ráda, že Petr Mikšíček udělal z Königsmühle vlastně památník, který vede ke sblížení Čechů a Němců. Jen výjimečně se mi stane, že při veřejném čtení mé knížky, kterou jsem o svém životě napsala, někdo vstane a zahučí: Fašisti! Bývají to starší lidi. Říkám: Já za nic nemůžu, byla jsem tehdy mimino.
Anna Kadlecová:
Němci mě někdy iritují
Jsem z Prahy, a když tam potkám Němce, hlavně ty mladé, tak mě iritují, protože řvou, jsou arogantní. Je pravda, že takoví nejsou všichni, někdy má člověk asi jen předsudky. Tady v Königsmühle se ale německý a český živel tak nějak přirozeně prolíná. Jsem nadšená, že tu jsem.
Pracuji na recepci pražské realitky. Ráda kreslím, zajímá mě land art. Sudety mě lákají, líbil se mi film Alois Nebel, ale třeba v Krušných horách jsem ještě nikdy nebyla. Česko-německé dějiny zasáhly i moji rodinu. Děda byl za války nejdřív v armádě, pak se dostal na nucené práce nebo do koncentráku, ale moc o tom nevím. Rodiče mi o tom nevyprávěli a já se o to nezajímala.
Eva Kubešová:
Chaty někdo proklel
Tady za kopcem, u Loučné, máme od 70. let chatu. Bydleli jsme u Loun, ale vybrali jsme si tenhle kraj, protože táta byl syn velkoobchodníka a jezdil se svým otcem ještě jako kluk do vesnic v okolí. Měli tu německé dodavatele.
Když bagr hrábl do země na kopečku zarostlém keři, ukázalo se, že tam kdysi stál dům a že letní byt stavíme na místě, kde se nacházela zničená německá osada. Chaty vedle nás stavěly ještě dvě další rodiny, moc jsme se všichni těšili, až budou hotové.
V jednom z prvních dnů na staveništi se nám zdálo, že se nahoře na kopci něco blýská. Když jsme se tam podívali, zaslechli jsme takové zaklapnutí a zahlédli, jak odtamtud někdo pospíchá. Někdo si nás asi fotil.
Večer jsme pak jeli v mlze domů, všechny tři rodiny ve svých autech za sebou. Na jednom místě jsme udělali zastávku. Najednou se kolem přehnal autobus a bohužel zachytil paní z jednoho z našich aut. Nepřežila to.
A pak se děly další hrozné věci. Malý syn budoucích sousedů z chaty si na staveništi udělal úraz hlavy a bylo po něm. Nejbližší soused dostal rakovinu a zemřel jako docela mladý chlap. Táta si při stavbě urazil palec. A nakonec zemřela na rakovinu moje máma.
Ve vesnici nám říkali, že když se chaty začaly stavět, chodil na místo, když tam nikdo nebyl, nějaký Němec a proklel to. Nelíbilo se mu, že se staví tam, kde žil a odkud byl vyhnán.
Ty chaty byly zakleté, ale myslím, že jsme si to už vybrali. Teď sem jezdíme rádi celá rodina. Bydlíme v Šestajovicích u Prahy.
Ne, na duchy nevěřím, ale do Königsmühle jsem se nikdy neodvážila, přestože kolem jezdím už 40 let na běžkách. Jako by před tím místem stála nějaká černá zeď. Zlomilo se to, až když se tu začal pořádat tenhle festival. Po prvním ročníku tady ale někdo roztřískal plexisklové stěny, které byly přistavěny k ruinám a byly na nich domalovány zdejší domy ve své původní podobě. Víte, co mi na tom přišlo nejhorší? Ten obrovský kámen, kterým to někdo udělal. Dovlekl ho sem a nechal ho tady, těžký jako lidskou zlobu.
Stefan Mortan:
Tati, jsem Čech, nebo Němec?
Narodil jsem se v roce 1980 a to znamená, že znám ještě NDR. Rodiče byli učitelé v saském Plavnu, ale bydleli jsme v katastrofálních podmínkách. Dírou ve střeše nám pršelo do pokoje, první splachovací záchod jsem viděl až v ČSSR. Tady jsem si připadal jak v Americe. Měli jste krém Nivea i švýcarské sýry nebo výtahy v panelácích. V Annabergu, kde jsem později bydlel, je v šestipatrových domech z 80. let dodnes nemají. Můj český kamarád celník se mě nedávno ptal: Víš, jak jsme dlouho čekali na škodovku? Šestnáct měsíců! No, my jsme čekali na trabanta šestnáct, ale i osmnáct let.
Po maturitě to bylo s hledáním práce v Sasku zoufalé... Říkal jsem si: Naučím se česky. Doma jsem byl neúspěšný. Úspěch přišel až v Česku.
Po maturitě to bylo s hledáním práce v Sasku zoufalé. Bez zaměstnání tam byl snad každý pátý mladý člověk. Začal jsem jako manipulační dělník, pak jsem už nenašel nic. Propadal jsem sociálně hloub a hloub. Podnikatelé říkali: Jestli bude Česko součástí EU, můžeme všechno zavřít, protože budou levnější. Tak zavřete, říkal jsem si. Já se naučím česky. V Německu jsem byl neúspěšný. Úspěch přišel až v Česku.
Začínal jsem jako pomocník v německé továrně na elektroskříně ve Vejprtech. A za půl roku jsem tam byl vedoucí. O to místo se ucházeli tři čeští inženýři, jenže podle šéfa, západního Němce, to neklapalo. Žádným boháčem jsem se ale nestal. Bral jsem míň, než je v Německu sociální minimum. Každý den jsem jezdil tam a zpátky 15 kilometrů do Annabergu.
Našel jsem si českou ženu a narodil se nám syn. Že něco nefunguje, ale pochopíme až později. Dnes žiju sám se synem 20 metrů − ano, pouhých dvacet kroků − od české hranice v Bärensteinu a nemám zaměstnání, protože můžu vzít jen takovou pracovní dobu, kdy je hoch ve škole. Bývalá partnerka bydlí 200 metrů od nás. Z okna vidím její dům, vidím, když se večer rozsvítí okno v její kuchyni. Našla si nového muže a mají teď šest dětí. Tři spolu a tři z jeho předchozího svazku.
U nás v Bärensteinu je ve školce desetina dětí českých, podobně to má i syn ve škole. Německé děti bohužel do českých škol nechodí. S hochem mluvím doma německy, ale česky dokáže mluvit bez německého přízvuku. Posílám ho do české hudební školy ve Vejprtech. Nedávno tam měli mezinárodní vystoupení a řeklo se: Češi půjdou zpívat na levou stranu a Němci na pravou. Můj syn se zeptal: Tatínku, co mám dělat, jsem teď Němec, nebo Čech? Teď jsi Čech, protože jsi v Čechách, řekl jsem mu.
Slyšel jsem i pár Němců, kteří provokují: Tohle byl německý prostor, nepatříte sem, říkají na adresu Čechů v Sudetech. Je to smutné, ale menšina je někdy hlasitější. Důležité je, co chce většina. A nevěřil byste, kolik Němců mluví česky. Nebo aspoň rozumějí. Potřebují se dohodnout kvůli obchodu. To funguje líp než přeshraniční projekty.
Šárka Tischerová:
Jeden byt v Sasku, druhý v Česku
Můj muž koupil chatu necelý kilometr odtud, v Háji. Teď ji opravuje, chceme tam udělat penzion. Já tady žádné averze necítím, původní německý obyvatel té chalupy nás přišel navštívit s lahví kořalky. Zatímco je muž v Háji, já bydlím s dcerami v Annabergu. Pracuju v Německu pro European Homecare, pomáhám uprchlíkům při komunikaci s úřady, ovládám angličtinu a taky se domluvím španělsky nebo italsky. Devatenáctiletá dcera získala v Annabergu práci v McDonaldu, sedmnáctiletá studuje na střední v Kladrubech a jezdí sem na víkendy.
Původně jsem z Liberce, vzděláním pedagožka, byla jsem tiskovou mluvčí liberecké policie. Tady v Krušných horách jsem začínala v hotelu v Oberwiesenthalu, uklízela jsem, pak jsem byla na recepci. Chodila jsem tam z Háje pěšky, je to kousek. Česko-německé vztahy tu fungují dobře, spousta lidí z Německa sem jezdí na lyže a do restaurací, Čechy v Oberwisenthalu láká koupání.
Teď jsem hodně myslela na rok 1968. Můj táta fotil ruské tanky a střelbu na náměstí v Liberci, zahynulo tam devět lidí. Otec za ty snímky dostal tři měsíce vězení. Zrovna dnes jsem četla, že tehdy do severních Čech dorazily i východoněmecké tanky. To ale není pravda, ty se zastavily na hranicích a dál nepokračovaly.
Co se dočtete dál
- Přečtěte si dalších sedm příběh lidí, které spojuje téma Sudet.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
