Vila spojená se zemí. Pleskotův dům v Dolní Šárce splývá s okolní krajinou a přirozeně kopíruje terasy někdejších vinic

Vila, o které budu vyprávět, je víc než dobrá, ba patří k těm, jež by mohly ukazovat cestu, jak dosáhnout s vysokým rozpočtem odpovídající kvality, estetické úrovně a současně ještě pozvednout místo, do něhož byla uvedena. Navrhl ji Josef Pleskot. Koukal jsem se po ní, když jsem jezdíval na kole Šáreckým údolím a teprve se stavěla. Kolikrát jsem na asfaltové silnici vedoucí z kopce až k Vltavě, kde se dá snadno uhánět, přibrzdil, abych se přesvědčil, jak se na levém svahu rozvíjí. Někdy jsem ji cvaknul foťákem. Věděl jsem, kdo ji vymyslel, a byl jsem zvědav, jak dopadne, i když vzhledem k renomé autora se to dalo úspěšně odhadnout.

Foto: Eva Vopátková

Dolní Šárka, kde vznikala, navazuje na Divokou Šárku. Podle mě je to nejkrásnější pražská přírodní oblast a myslím, že bych na tom trval, i kdybych v jejím sousedství nebydlel a nestal se lokálním patriotem. Skály, smíšené lesy, louky, pěšiny, soutěsky vykousané pořád ještě nespoutaným, meandrujícím potokem, který se při deštích může rozlévat do mokřadů a lagun.

V celé Divoké Šárce naštěstí existuje jen pár trvale osídlených domů a vzhledem k tomu, že jde o přírodní rezervaci, bude tomu tak, doufejme, navždy. Kdežto v Dolní Šárce − to znamená od Jenerálky po Podbabu − je jich požehnaně: staré, které chátrají a pak se objevují podivné hybridní rekonstrukce totálně potlačující původní ráz domu jen proto, aby mohly dvojnásobně nabobtnat, ale také repliky nebo domy "přiznaně" nové. Staví se zde překotně, vysloveně jako o život, protože se jedná o jednu z nejlepších adres: přes kopec jste na metru a do centra je to jen pár kilometrů, přičemž na letiště to trvá stejně. Kvalita novostaveb bohužel většinou zaostává za obyčejností prvorepublikových vilek, přičemž údolí, s výjimkou několika chráněných lokalit, pohledově a fyzicky ucpávají.

Kouzlo vinice

Klíčovou roli v osudech vily sehrává místo, které se podařilo jejím investorům v Dolní Šárce nalézt, neboť právě ono určuje, co se na něm odehraje − a ne naopak. Kdysi zde, na jižním úbočí, stávala usedlost obklopená vinicí, odkud byl vynikající přehled po celém údolí. Takových vinic bývalo v Praze a na jejích okrajích kdysi spousta, nicméně s postupem času se vytratily, nebyly rentabilní, obdělávatelné jenom s vypětím sil: přesto po nich zůstala nezaměnitelná atmosféra podpořená přesnou orientací, která umožňuje co nejdéle využívat během dne slunečních paprsků. Zatímco v údolí bývá stín, tady, ve výšce někdejšího vinohradu, se v nich dá vysloveně koupat. Proto se k vile musí stoupat. Jako třeba k zámku. Má to v sobě jaksi slavnostní akcent, něco jako kousek příběhu poodhaleného ve filmu ještě předtím, než se začnou pouštět úvodní titulky.

Vila má zelenou plochou střechu, takže může splynout s okolní krajinou. Z nadhledu je patrné, jak ostrý sklon má pozemek, do něhož se „zakousla“.

Foto: Eva Vopátková