Na tramvaj se neběhá, na tramvaj se čeká. Život na kolejích se stal jejich láskou, i když jim tam "kaštani" občas skočí, řízení elektriky by nevyměnili za nic na světě

Pražský dopravní podnik dnes zaměstnává bezmála 1500 kmenových řidičů a 400 brigádníků.

V posledních letech však přibývá nadšenců, pro které se řízení tramvaje stalo životním stylem, či dokonce splněným snem.

Po pražských kolejích se tak prohání třeba mladý pár, který se díky této práci seznámil (a modelové kolejiště nyní zabírá půlku jejich společného obýváku), učitel, který si jízdou čistí hlavu, mladá matka, jež toužila po řidičském průkazu více než deset let, mladík, který vzdal kariéru ve fastfoodu, nebo podnikatel, jenž si vyřazený tramvajový vůz nedávno postavil na garáž.

Ať už je k profesi "tramvajáka" přivedla rodinná tradice, nebo náhoda, koleje je zkrátka přitahují a každou jízdu si umí užívat. A to přesto, že směnu začínají někdy i ve tři ráno a s bezdomovci se už znají skoro jménem.

Žijí totiž v podivuhodném světě a zažívají situace, jež každý smrtelník nepozná. Kdo z nás ví, že tramvaj umí i couvat a výhybky radiově ovládá palubní počítač? A že se každý rok koná evropský šampionát v řízení tramvaje? A tipnete si, kdo je to svačinář?

Kdepak, to není člověk, co roznáší svačiny, ale tramvaják, který řídí, aby se ostatní mohli nasvačit a vyčurat…

Romantika u čísla 19

Karolína Vobořilová se svým snoubencem Josefem

Foto: Pepa Dvořáček

Když Karolína Vobořilová zrovna nemá směnu, nosí tramvaj aspoň na tričku nebo na brašně − a to legendární model T3. "Mám jej dokonce vytetovaný na noze a teď s přítelem Pepou v obýváku stavíme modelové kolejiště," směje se vysoká blondýnka. Kromě toho sedávají na klasických tramvajových sedačkách a jako lampička a zároveň stolek jim slouží starý "budník" − svítidlo, jež kdysi cestujícím oznamovalo číslo linky.

A tak Karolína s Josefem mají doma posezení u čísla 19.

Karolína jezdí v tramvaji po Praze už šestým rokem, jak říká, odmalička byla technický typ. "Táta řídí tramvaj už třicet let. Já jsem začínala jako průvodčí ve vlaku a mám i topičský průkaz na házení uhlí do kotle v parních strojích. Když mě ale přešla puberta, bylo jasné, že jsem se narodila pro tramvaje." Ve volném čase přitom ráda cestuje po celé republice a pořizuje fotky zvláště tramvajových vozů z české Tatry Smíchov. 

S přítelem Josefem, který pracuje jako "rychlá rota", jak se v tramvajáckém slangu říká technickým kontrolorům, Karolínu spojuje nadšení pro stejnou věc. "Jsme teď čerstvě zasnoubeni, Pepa mě požádal o ruku před mou oblíbenou tramvají a svatbu plánujeme v muzeu ve střešovické vozovně." 

Tramvaje je i zdobí.

Foto: Pepa Dvořáček

Oba jsou také hodně aktivní na sociálních sítích, kde zapáleně líčí, jak život tramvajáků vypadá. "Když cestující nastupuje, jediné, co ho většinou zajímá, je volné místo. Málokdo se koukne na řidiče. Pro lidi je zkrátka součást tramvaje," pokračuje osmadvacetiletá řidička, která má svou základnu ve Vozovně Žižkov. Kolegů má v práci tolik, že všechny znát jménem samozřejmě nemůže. I tak si ale všichni tykají, a když jedou proti sobě, je neslušné se nepozdravit.

"Já třeba ještě tancuju a kamarádům posílám pusinky. Musíme si to udělat hezké," směje se. "Když ještě jezdili s tramvají formani, také se zdravili. Zjišťovali tak, jestli je vše v pořádku, kontrolovali se. A dodnes je to hezký zvyk."

I když takhle se řízení tramvaje může zdát jako pohodová projížďka městem, rozhodně to podle Karolíny není jen klidné zaměstnání − v každém případě je potřeba být ve střehu. "Praha je džungle. Protože jsou tu hodně úzké ulice, je všechno takové natlačené na sebe. V menších městech je to asi méně hektické. Ale já ráda řeším dopravní situace."

Oblíbenou trasou mladé tramvajačky je číslo 23 − nostalgická linka kolem Pražského hradu, která vznikla loni a na níž jezdí starší modely tramvají. "V tomhle ohledu jsem spíš retročlověk a inovace jako wi-fi, platba kartou a plastové sedačky mi moc nesedí. Ale doba si to vyžaduje," krčí rameny.

Legendární tramvaje T3, které má zvláště ráda, se však rozhodla dál propagovat. Před časem si s kamarádem založila firmu na výrobu a prodej potištěných triček a dalších upomínkových předmětů. Tramvaje mezi nimi mají hlavní roli. "Na jednom tričku máme heslo: Na tramvaj se neběhá, na tramvaj se čeká. A to by měli všichni vědět."

V tramvaji jako ve škole

Michal Fejtl

Foto: Pepa Dvořáček

Michal Fejtl nikdy tramvaje neobdivoval a být řidičem také zrovna netoužil. Dnes působí jako učitel na základní škole v Milovicích a obvykle jednou týdně si jezdí odpočinout od pedagogických povinností do Prahy. Jako řidič tramvaje pracuje na linkách, jež jsou vypravovány nejčastěji z vozovny v Kobylisích.

"Pocházím z Mariánských Lázní, kde jsem v dopravním podniku začínal jako brigádník u trolejbusů už v patnácti letech. Vysokou školu, historii a politologii, jsem ale studoval v Praze a bydlel přímo naproti žižkovské vozovně. To mě inspirovalo," vzpomíná na rok 2007, kdy jako student nastoupil do tramvajáckého kurzu. Už tehdy prý všude visely letáčky s poptávkou řidičů.

Dva měsíce jezdil v tramvaji na plný úvazek, potom na poloviční a dnes už je Michal Fejtl "jen" na brigádě, což je podle jeho slov ideální při kombinaci s druhým zaměstnáním. "Když jsem skončil vysokou školu, myslel jsem si, že tramvaje pustím k vodě. Ale ono to jde docela dobře dohromady, doplňuje se to. Jezdím většinou v sobotu, a můžu tak přijít na jiné myšlenky, odstřihnout se od školy, odreagovat se. A přes týden zase naopak."

Současně si však uvědomuje náročnost tramvajáckého řemesla.

"Vážím si obou profesí a to, co jsem se za deset let naučil na tramvajích, přitom nezřídka aplikuji ve škole − například když dětem líčím setkání s bezdomovci, konflikty s opilci a narkomany, vykolejení, bouračky…" popisuje. "A také žákům říkám, že pokud se nebudou učit, potkáme se za pár let na konečné, až je budu vyhazovat z tramvaje." Mladý pedagog říká, že poslední dobou přibývá v Praze především mladých lidí bez domova.

Během své tramvajácké praxe si Michal Fejtl udělal řidičský průkaz na všechny typy vozů kromě pákové historické tramvaje. "Řídit takový stroj je nesmírně fyzicky náročné a navíc se s ním dnes jezdí většinou pro soukromé účely a turistické zájezdy. A to mě tolik neláká."

Oproti jiným řidičům si Michal Fejtl příliš neužívá jízdu centrem města − mnohem raději má prostředí Barrandova, Troji nebo Modřan, kde není tolik aut a lidí. Ačkoliv dnes vyjíždí nejčastěji s moderními typy tramvají, nejraději měl ty, které už jsou ve výslužbě, tedy staré "Té Trojky". "To byly mechanické tanky, které zvládly skoro všechno, a když se rozbily, uměl jsem je i opravit. Nové tramvaje mají software, a ten když si postaví hlavu, tak s ním nehnu." Zůstává ale v klidu − tramvaje mu prý za léta praxe obalily nervy vůči lidem i krizovým situacím.

"I když je v kabině v létě třeba 50 stupňů, zásada je neotvírat dveře. To si mě potom lidé pletou s informačním centrem," pokračuje se smíchem. "Jednou přišla paní a dožadovala se, abych jel dolů na Palmovku, i když už dál nevedly koleje. Nebo když byla námraza, pasažér se rozčiloval, proč nejedeme. Tak jsem se mu snažil vysvětlit, že led není elektricky vodivý. Občas si v tramvaji připadám jako ve škole a doporučuji pasažérům, aby si zopakovali učivo pro základní školy."

Tramvajákem je ale velmi rád. "Díky téhle práci se čas od času ještě podívám do Prahy, jinak bych už neměl důvod sem vlastně jezdit. A já Prahu prostě miluju."

Jednou nohou v depu, druhou na kolejích

Lukáš Dušek

Foto: Pepa Dvořáček

Z rodiny, kde je řízení tramvají už dlouholetou tradicí, pochází sedmadvacetiletý Lukáš Dušek. "Teta i její přítel jsou profesionálními řidiči už přes dvacet let. Jezdil jsem za nimi do Prahy už jako dítě a vždycky se mi hrozně líbilo, jak o tramvajích mluvili," vypráví. Ačkoliv sám původně o stejném povolání nesnil, nakonec si ho našlo tak trochu samo.

Pozoruhodné je, že Lukáš řídí tramvaj jen ve volném čase − na plný úvazek totiž pracuje jako elektromechanik ve Vozovně Strašnice, a patří tak do skupiny takzvaných depáků. A je ještě pozoruhodnější, že za prací propojenou s tramvajemi ze všech stran dojíždí až z Děčína, kde má rodinu.

Mechaniku a elektroniku vystudoval v Ústí nad Labem. "Nejdřív jsem vůbec netušil, že jednou budu tramvaják, prostě jsem po škole různě rozhodil životopisy s tím, že to někde musí vyjít. Ozvali se mi z dopravního podniku, tak jsem tady a jsem spokojený," krčí rameny. "Před pěti lety jsem se tedy začal o tramvaje starat v depu a po roce si udělal i řidičák, abych mohl s vozy sem tam dojet na manipulační nebo zkušební jízdu. Ale nějak mě to chytlo," směje se. Jako řidič má základnu v Kobylisích a s pasažéry se nyní vydává do ulic přibližně třikrát měsíčně, když na to má zrovna chuť. Řídit tramvaj na plný úvazek by ale nechtěl kvůli neustále se střídajícím směnám.

Teď je nás hodně, holek i kluků. Zvlášť některé kolegyně jsou do tramvají zblázněné a prací žijí. To je prima. Ryze mužský kolektiv by byl nuda.

"Oblíbenou trasu vyloženě nemám, zato vím, která mě nebaví − a to je linka 10. Jeden čas jsem ji jezdil totiž hrozně často," říká. Nemá moc rád také linky, které směřují z centra města. "Nejsou tam skoro žádné oblouky, dalo by se říct, že tramvaj jede skoro furt rovně a to je trochu nuda. Ve městě je to mnohem zajímavější."

Když Lukáš jako řidič začínal, své vrstevníky v dopravním podniku zrovna moc nepotkával.

"Bylo nás pár mladých řidičů. Dneska už je jich opravdu hodně, kluků i holek. Zvlášť některé kolegyně jsou do tramvají úplně zblázněné a tou prací přímo žijí. To je prima. Ryze mužský kolektiv by byl trochu nuda."

Rozdíly v řízení u žen či mužů nevidí, naopak vnímá, že se kolektiv lidí v dopravním podniku rozděluje na několik tramvajáckých komunit.

"Řidiči si sice tykají a navzájem se zdraví, na druhou stranu se málokdy doopravdy znají. Jde sice o přátelská gesta, ta jsou ale ve většině případů anonymní. Když pracuju v depu, přesně vím, s kým se potkám, máme stálou partu," vysvětluje. Ve vozovně je celkem osmdesát zaměstnanců. "Já mám stálou ranní směnu − od půl sedmé do půl třetí a potom mám celé odpoledne volné, což mi vyhovuje i kvůli dojíždění za rodinou. Jediná nevýhoda je, že ostatní kamarádi většinou pracují do večera. A já na ně pak musím počkat."