Letní povídka Michala Šandy: Otázka

Sáhl do kapsy. Byla prázdná. Žaludek se mu sevřel úlekem. Očekávané se neshodovalo se skutečností. Prsty měly zautomatizovaným pohybem nahmátnout krabičku cigaret, ale místo toho mu za nehty uvízlo jenom trochu vysypaného tabáku ze dna kapsy.

"Ruka mi tam každou chvíli sama zajede," řekl a pokrčil rameny. "Teďka zase, to je hrozný. Přitom nekouřím už dvaaosmdesát dní."

"Nesmíš to počítat."

"Já to nepočítám. Nepřestanu proklínat den, kdy jsem na Karlově mostě našel krabičku dunhillek. Startky bez filtru tenkrát stály čtyři koruny, ameriky dvacku. Co tady bylo: pallmallky, rothmansky, camelky, to je všechno. Placatý červený dunhillky nebyly k sehnání vůbec nikde, ani v Tuzexu. Musely vypadnout nějakýmu turistovi. Na druhou stranu musím bejt spravedlivej. Cigárům jsem vděčnej za strašně moc. Za kamarády určitě. Co myslíš Pepa Maršál? Škoda že jsem si s sebou nevzal kameru, mohli jsme tady natočit něco do tý jeho toulavky," řekl Richard Horák. "Nejdůležitější vazby vznikly na gymplu o přestávkách na záchodě v oblacích kouře. Pepa chodil o rok vejš, do áčka. Ty vazby šly napříč ročníkama. Předloni jsme měli třídní sraz na Karláku v hospodě U Sedlerů a bylo to takový jako že nanic, marnej večer. Po hodině jsme nevěděli, co si máme říct, ale s Pepou Maršálem je to prostě pouto nadosmrti. Navíc jsme oba od fochu, oba moderátoři. Kdo by to byl tehdy tušil, že skončím v internetový televizi. To jsou ty nevyzpytatelný šmodrchanice osudu."

"Akorát že se spolu vůbec nevídáte."

"Vídáme."

"Jestli mi jako vždycky nekecáš, tak jste se s Maršálem viděli naposled v únoru na bowlingu." 

"No a? Tohle se ubírá jinejma cestama."

"Aha."

"Říkám mu, ať se na to hulení už taky vykašle. Rozkašlal se, jako že fór. Debil."

"Najednou," řekla Simona s ironií v hlase.

"Není ti zima?"

"Není."

"Jestli chceš, můžeme se přesunout dovnitř."

"Nechci."

"Připadalo mi lepší sedět venku, že uvidíme na kola."

"Vždyť jo."

"A hlavně abych si moh zapálit," řekl moderátor Horák. "To je prostě ten zatracenej zvyk."

U vedlejšího stolu se batolilo děcko. Pokoušelo se zakousnout do červeného balonku. Na jeho pusu byl ale příliš velký. Následně kluzký oslintaný balonek děcku vypadl z rukou. Horák se pro něj sehnul a načechraným obloučkem ho hodil děcku nazpátek. Vtom se odkudsi přiřítil pes a balonek uchmátnul. Děcko se rozbrečelo. Jeho otec vstal a pokusil se psovi balonek vyrvat z tlamy. Pes zavrčel.

"Přemýšlel jsi nad tím, co jsem ti říkala?"

"Schválně se někdy podívej na starou turistickou mapu. Hranice byla zakreslená do prostředka Lipna. Na břehu, co jsme teď, už mělo být údajně Rakousko, přitom na hranici je to ještě pěkná štreka. Čtyřicet let sem nevkročila noha normálního člověka. Tahle hospoda tady samozřejmě nebyla, pohraničníci tu měli posádkové velitelství. Samozřejmě že nejezdil ani přívoz. Jestli chceš, můžeme se s ním svézt. Nebo to můžeme objet kolem přehrady přes Novou Pec."

"Mně je to jedno."

"To neříkej."