Mluvit s přírodou: Václav Klapetek kultivuje krajinu a oživuje zničená místa na Opavsku. Za své skutky získal titul Laskavec

Zájem o přírodu a její pochopení se u Václava Klapetka probudil už v útlém dětství. "Dědeček byl hajný a myslivec, a když jsem byl malý, často mě brával na procházky loukami i lesem v okolí," vzpomíná mladík na dobu, která podstatně zformovala jeho styl života i přemýšlení. A tak se pustil do zvelebování okolí svých rodných Dobroslavic, kde vybudoval naučnou stezku, motýlí louku, stromovou alej a ještě mnohem víc. "Věřím, že z věcí, které dnes dělám, by měl děda radost," říká.

První ovocné stromy vysadil Václav Klapetek přibližně ve čtrnácti letech. Začal chodit na lesnickou školu, kde se na přírodu začal dívat z trochu odbornějšího hlediska a pokračoval i na vysoké, až se stal krajinným inženýrem a doktorem tropického zemědělství. "To už se o mně ale postupně zapomíná a s odstupem času se zase vracím k vnímání pocity, ne myslí. Můžu si pak lépe uvědomovat třeba rozdíl mezi podrobováním a podporováním přírody."

Nelze si nevšimnout, že Václav Klapetek chodí bos. Začal s tím před rokem, kdy ho sestra zavedla na bosochodecký chodník. "Zkusil jsem to a zvykl si na ten nový pocit, že noha není zavřená v měkké botě. Dělá mi to radost, protože při chůzi naboso využívá člověk chodidlo způsobem, jakým bylo po staletí utvářeno, má jiné držení těla a je i spojený se zemí." Bez bot vyrazí pokaždé, když to aspoň trochu jde. Do města, kde je špíny a odpadků mnohem více než na vesnici, si však obouvá sandále, které mu ušila manželka. "Dokud nemrzne, dá se bez bot vydržet. Je to hodně o zvyku a spíš řeším otázku, jak jít se špinavýma nohama do domu nebo k někomu na návštěvu," směje se.

Všichni jsme jedním

Václav se šestým rokem věnuje projektu, v rámci kterého vyrábí stavebnice ptačích budek a krmítek. Ty potom kupují rodiče pro své děti nebo školy do pracovní výchovy. "Baví mě to, protože to přivádí lidi zpět k přírodě. Děti mají možnost vyzkoušet si práci se dřevem, mají společnou náplň s rodiči a výsledné krmítko či budku pak mohou pozorovat," vysvětluje s tím, že takhle lidé vidí, jak to v přírodě vlastně funguje.

Sám s přírodou vede rozpravy už odjakživa. "Naši předci Slované uctívali přírodní náboženství a i já cítím, že je mi to blízké. Vnímám, že se příroda skládá z živých i neživých částí, které však nestojí individuálně samy za sebe, ale tvoří jeden celek." Tak si prý uvědomuje, že i lidé jsou jejího celku, jen na to postupně zapomněli - vidí se oddělení jeden od druhého. Václav Klapetek přitom věří, že jsme všichni jedním.

Obec Dobroslavice, odkud celá jeho rodina pochází, je podle jeho slov pěkná a za jinou vesnici by neměnil. Jako krajinný inženýr však vidí potenciál, který se dá využít, a zdaleka ne se vším je spokojen. "Jsou tu například rozorané původní polní cesty, se kterými se dá určitě něco dělat, ale trápí mě především současné používání herbicidů v zemědělství i lesnictví. Z DDT se lidé nepoučili, tak si nabíhají na důraznější lekci." S manželkou proto už nějaký čas mele mouku doma a peče chleba ze zrní z biofarmy.

Proč mít stromy?

Současně také inicioval vznik motýlí louky, označil vzácné stromy a zvelebil nejedno poničené místo. Ne vždy však měli lidé z okolí k jeho počinům pochopení - když vysadil alej ovocných stromů, někteří se ji prý pokoušeli zničit. "Lidé nechápali, proč by tam ty stromy měly být. Byli zkrátka zvyklí na starý dobrý stereotyp. Ty, kteří můžou vaše snažení zmařit, je třeba dostat na svou stranu nebo aspoň do neutrální polohy," vysvětluje. V průběhu projektu se potom naštěstí ukázali lidé, které činnost Václava Klapetka oslovila, a začali jej podporovat. "Není to všechno, ale jen moje práce. Mám tady přátele, kteří mi s projekty pomáhají. Také jsem členem místního spolku Dobro-vize, přes který realizujeme motýlí louku, ale i počiny jiných aktivních lidí v Dobroslavicích," vysvětluje.

Ušlechtilé úmysly však Václav neproměňuje v realitu pouze v Česku - má za sebou také několik projektů v rozvojových zemích, kam jezdil především v době, kdy pracoval na doktorském titulu. "Učil jsem češtinu ve Vietnamu, na školní farmě v Angole vyprojektoval a postavil malou přehradu, rybník a zavlažovací systémy, navrhl a postavil fotovoltaickou elektrárnu na škole v Himálaji nebo se staral o čistou vodu v nemocnici v Nepálu.

Naposledy vyjel do Etiopie a Kambodži, což se týkalo zavlažování a protierozní ochrany půdy. Jak ale sám říká, teď má rodinu a podnikání a ven vyjíždí jen na kratší dobu.

Nominovat člověka, který by si za dobré skutky zasloužil uznání a podporu, můžete i vy. Všichni ocenění Laskavci v rámci komorního setkání obdrží od Nadace Karla Janečka šek na 6⁶ (tedy 46 656) korun, který mohou využít pro libovolné účely.