Poprvé jsem se s blended Scotch whisky Haig setkal − řekl bych platonicky − na stránkách Flemingova v pořadí druhého románu s agentem 007 Žít a nechat zemřít: "Bond vstal a došel k servírovacímu stolku. Do vysoké sklenice nasypal pár polorozpuštěných kostek ledu a na ně nalil na tři palce Haig & aig. Lil ji dokola po skle, aby se ochladila a naředila." Podruhé to už bylo naostro, v rámci oné v minulém sloupku zmíněné slepé degustace obilných skotských klenotů v Routově baru Whisky & Kilt.

Její lahev byla naplněna v roce 1948, takže lze předpokládat, že jsem dostal příležitost ochutnat Haig's stejných vlastností, díky nimž zaujala spisovatele. Vůně nijak výrazná, či dokonce slibná, naopak spíše zatajující úchvatnou chuť, která vybuchne v ústech, takže máte dojem, že se nestačíte nadechnout. Modeluje ji především Glenkinchie, jedna z posledních sladových whisky v Lowlands, té terénní placce jižně od Edinburghu, takže není divu, že se o vás rašelinné pírko jen lehce otře a uvolní místo koření a především decentním tónům dřeva. Na chuti se podílejí sladové whisky další − např. Glenlossie zařizuje její šťavnatost a Linkwood příznačnou vícevrstevnou složitost. Ale málo platné, dynastie Haigů, o jejíchž palírenských aktivitách máme záznamy od roku 1655, se zapsala do dějin národní skotské pálenky mimojiné sázkou na grain whisky, obilný destilát vypálený kontinuální destilací, takže nejméně šedesát procent Haig's tvoří právě on. A je to on, kdo drží sladový atak na uzdě.

"Sázku na budoucnost" uzavřel v roce 1829 John Haig. Instaloval tehdy v rodinné Cameronbridge Distillery "patentovaný destilační přístroj" svého strýce Roberta Steina. Umožňoval vypálit kvas ze směsi ječného sladu a nesladovaného obilí, a to rychleji, levněji a na výrazně vyšší procento alkoholu, než tomu bylo v případě sladových whisky vyráběných destilací periodickou. Podílel se tak významně na vzniku blended Scotch whisky, jež v poslední třetině 19. století dobyla svět.