Chlapík v extázi máchá dlouhým nožem a v průvodu dalších stejně ozbrojených mužů seká do vlastních zad. Krev stříká kolem, i do objektivu fotoaparátu. Jiný snímek: Pastor a jeho pomocník přivádějí ženu do transu. Za chvíli vyjde z jejího hrdla křik, který sice neuslyšíte, tušíte ale, že bude znít strašidelně, protože z ní vycházejí démoni. Nebo mírumilovnější obrázek z jiné části světa: Do buddhistického kláštera padá tlumené světlo, mniši se tiše modlí a osvěžují se čajem.
Uprostřed těchto a desítek dalších pro nezasvěcence tajemných, někdy odpudivých nebo pro nevěřícího nepochopitelných obřadů se během uplynulých 15 let ocitl fotograf Michal Novotný.
Když jsme spolu ještě pracovali ve stejné redakci, sjezdil jsem s ním spoustu reportáží, hlavně po Česku a blízkém okolí. Do vzdálenějšího zahraničí se v té době vydával většinou na vlastní pěst. Vybavuju si společnou cestu do sumaterského Acehu, kde jsme v džungli čekali na spojku, která nás měla dovézt mezi tamní partyzány, kteří bojovali za nezávislost provincie. Kvůli ofenzivě vládních vojsk a ústupu rebelů se kontakt nakonec neuskutečnil. Michal litoval, že se mu nepodaří vyfotografovat další válku, já si spíše oddychl. Zamířil jsem autobusem směrem k rovníku poznávat krásy ostrova, kolega se ale raději přemístil do nitra jávského sirného dolu, kde s rouškou na obličeji ve zdraví nepříliš příznivém prostředí udělal reportáž o těžké a nebezpečné práci tamních horníků.
Zhruba deset let předtím měl Michal Novotný právě po maturitě a přihlásil se na studia etnografie. Na přijímací zkoušky ale už nedorazil. Cizí mravy, zvyky i démony se rozhodl poznávat jinak. Rodičům jednou řekl, že jede na Šumavu na chatu za kamarádem, místo toho vyrazil jako začínající fotoreportér do srbsko-chorvatské války. Poté dokumentoval konflikty na Kavkaze, fotil v Iráku i Afghánistánu. V nejprestižnějších světových fotografických soutěžích dostal ceny za snímky slepců v Libérii a dětí závislých na heroinu v Oděse. Doma obdržel mimo jiné ocenění za fotografii roku pořízenou na pohřbu oběti 11. září 2001 v New Yorku. Už několik let, od výstavy na pražské Staroměstské radnici, jíž podle svých slov uzavřel jednu etapu, ale do válek a dalších krizových situací nejezdí.
◼ Narodil se v Praze, po ukončení prosecké průmyslovky začal jezdit do válek v bývalé Jugoslávii a na Kavkaze a reportáže publikoval v týdeníku Respekt.
◼ V roce 1995 se stal reportérem Reflexu a pak působil 11 let jako fotograf v Pátku Lidových novin. Od roku 2009 je na volné noze, jeho fotografie se objevují v New York Times, Time, Stern, Vanity Fair či GEO. Získal jednu cenu v soutěži World Press Photo, dvě ocenění v soutěži Best of Photojournalism a z let 1997 až 2009 má na kontě celkem 22 cen v Czech Press Photo včetně snímku roku.
◼ Posledních deset let žije s dramaterapeutkou Ilonou Labuťovou, která jej často na cestách doprovází.
Ve své obytné dodávce nebo letadlem cestuje po světě a dokumentuje všechny možné způsoby náboženské víry, které si člověk dokáže i nedokáže představit. Nad některými někdy zůstává rozum stát, ale reportér se "na všechno snaží dívat s otevřenou myslí", jak říká. "Mě baví i poslouchat, co ti lidé říkají, i když si bohužel pamatuju míň, než bych chtěl. Proto fotografuju," podotýká můj dlouholetý kolega.
Jak ses k nápadu poznat co nejvíc světových náboženství vlastně dostal?
Měl jsem pocit, že utrpení už jsem viděl dost, a že takové fotografie stejně už ani nikdo tisknout nechce. Náboženství mě nijak zvlášť nezajímalo do chvíle, než jsem v roce 2001 vyrazil do Indie na festival Kumbhaméla. Tam se mi otevřel neskutečný svět.
To je to shromáždění nejvíce lidí na světě na jednom místě?
Ano. V Alláhábádu na severu Indie se koná jednou za šest let. Byl jsem tam třikrát, nejvíc lidí přišlo v roce 2013, kdy jich tam za 45 dní dorazilo 120 milionů. Sádhuové čili svatí mužové chodí "odění" jen do popela a pro své bohy jsou schopní udělat neuvěřitelné věci. Už na té mé první Kumbhaméle byl asketa, který prý držel celých 24 let jednu ruku vztyčenou nad sebou a nestříhal si na ní nehty. A když jsem tam byl znovu v roce 2013, držel ji takhle pořád. Jiný chlápek zas třeba 12 let jenom stojí, i v noci, takže se naučil spát vestoje opřený o takovou houpačku. Nohy měl jako konve. Tohle jsou ale extrémy. Hinduismus je strašně barevný. V nejposvátnější dny se na soutoku Gangy s Jamunou vykoupe 30 milionů lidí, kteří věří, že tak ze sebe smyjou všechny hříchy. Kolem jsou kejklíři, sloni, můžeš tam chodit týdny a pořád vidíš věci, o kterých by tě nikdy nenapadlo, že je někdy uvidíš.
Jak tyhle cesty po světě vlastně financuješ?
Financuji je z vlastní kapsy, ale zásadní pomoc přišla trochu nečekaně koncem roku 2013. Přítelkyně Ilona letěla z konference z Turecka a v magazínu Turkish Airlines si přečetla, že vyhlásili soutěž na téma "Mosty spojují lidi". Řekla mi, ať tam pošlu právě fotku z Kumbhamély, na níž byla spousta pontonových mostů s poutníky v ranní mlze. Pořád jsem se k tomu neměl, a když mi to připomněla asi popáté, fotku jsem tam poslal, abych měl klid. Jednou ráno jsem vyspával, a když jsem se probudil, našel jsem v mobilu 36 zmeškaných hovorů z Turecka. Ukázalo se, že jsem vyhrál hlavní cenu, což byly letenky za 15 tisíc dolarů. Mohl jsem pak rok a půl létat po celém světě. Nechtěl jsem letenky jen tak bezcílně prolétat v první třídě a rozhodl jsem se, že začnu intenzivně pracovat na knize o podobách víry. Po čtyřech letech jsem se dostal do stadia, kdy jsem z fotografií desítek náboženských rituálů udělal maketu knížky a začal jsem shánět vydavatele.
Katolíci byli nejmíň kamarádští.
Máš pocit, že je hotovo?
To vůbec ne, ale potřeboval bych ten projekt už nasměrovat k nějakému konci. Jinak bych to klidně mohl dělat do konce života, jak je těch obřadů a náboženství strašně moc a jak je to zajímavé. Jeden měsíc v severním Thajsku vstanu ve tři v noci, sednu na motorku, jedu 70 km džunglí do hor, abych byl za rozbřesku v klášteře, odkud vyráží mniši na koních a já je předjíždím na horských stezkách, abych našel dobrá místa, kde je vyfotit. No a pár měsíců předtím jsem byl v minus 35 stupních v mongolských pláních s šamany, kteří zapalují ohně a vyhánějí zlé duchy. Těžko si představit téma, které by bylo tak pestré.
Mezi které náboženské skupiny bylo nejtěžší se dostat?
Například mezi súfie na Balkáně. Mezi ně se často nedostanou ani běžní muslimové. Jde o mystickou odnož islámu. Fotil jsem je v Bosně, v Kosovu a Makedonii. Jejich rituály jsou velice sugestivní. Dělají takzvaný zikr, což je kruh věřících mužů, v němž se uvádějí do transu. Každé bratrstvo neboli "tarika" to dělá trochu jinak. Z Turecka jsou známí mewlani, "tančící dervišové". To je jeden ze způsobů, ale většinou se vyznačují rytmickými pohyby a zvláštním, takovým hrdelním vyslovováním či vydechováním slova "Alláhu". Tohle asi hodinu dělá třeba i 70 chlapů. Mám z toho husí kůži ještě teď, když si na to vzpomenu. Jde z toho neskutečná energie. S tím dechem je to podobné ve spoustě náboženství. Třeba tibetští mniši při modlitbách s dechem taky pracují.
Co se dočtete dál
- Co musel Michal kvůli některým snímkům podstoupit?
- Jak vypadá vymítání ďábla v Kongu?
- Jaký nejodpudivější rituál zažil?
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
