Letní povídka Sáry Saudkové: Anděl z pajzlu

Richard Horák alias Rich & Hard právě zažíval pozvolný pád. Ano, ten hvězdný moderátor internetové televize, zosobnění slávy a úspěchu, kterého bylo všude plno jako zboží ve výprodeji. Ten, v jehož luxusem naimpregnované kůži se chtěl aspoň jednou ocitnout každý chlap od tří do 90 let. Ten proslulý Horák, o kterém sní matky jako o milenci nebo o zeti. Ten, který si odvyknul vytahovat peněženku, protože každý podnik, kam vešel, si považoval za čest zatáhnout útratu za něj. "Jen jeden snímeček, a tady kdybyste se nám podepsal." Pro Horáka rutinní otrava, které rychle přivykl a zrovna tak rychle se i nabažil.

Jeho neotřelé televizní rozhovory se staly mantrou všech konkurenčních stanic. Produkční pro něj už dávno hosty nenaháněla. Naopak vyháněla ty otravné, nedostatečně originální a vyšinuté. Kdo nebyl u Horáka, ten se zatraceně snažil k němu dostat, aby ze sebe sňal stigma neúspěchu a bezvýznamnosti.

Horák se ještě stále vyhříval na špici tsunami, ale pod sebou už tušil propast prázdnoty. Muži ho plácali po ramenou, ženy po zadku, ostatní plácali cokoliv, paralyzovaní tím, že mluví s NÍM. Pozvolna ho opouštěl esprit, to opojné sevření v žaludku a lechtání v podbřišku, kdykoliv měl zasednout k mikrofonu. Jen on věděl. Cítil nicotu a strach. Do prdele, co kurva bude dál? Porod veganského homosexuálního mnicha, který konvertoval ke koránu? Nebo mi tu zlatá slavice spolkne mikrofon a nebude to horem? Proslulý virál s politikem intubovaným etylalkoholem nebo nesex s erotomankou odstartovaly jeho závratnou kariéru, ale čím to pořád přebíjet? A lidi chtějí víc. Bav nás, kokote! Ano, připadal si jako kokot najatý pro zábavu. Kurva, která udělá cokoliv. Jasně, zadarmo to nedělal a lačně užíval všech výhod.

"Zlato, zdržím se ve studiu. Ladíme zítřejší vysílání. Cože? Ne, fakt nevím, kdy se vrátím. To vypadá na dlouho. Taky tě miluju," dlaní tlumil cinkot sklenic a hlas Sade, který měkce prosakoval prostorem ponurého baru. Vysedával tu už od polední pauzy. Bylo to nejstrašnější místo v širém okolí. Z dálky odrazovalo oprýskaným tupým názvem Burger cafe bar. Místo, kde se nechcete ocitnout. Kde byste nechtěli jíst a raději ani chlastat. A už vůbec ne někoho potkat. Objevil ho docela nedávno. Tehdy na něj poprvé dolehla tíseň z velkého očekávání, kterému ustavičně čelil. Zapadl sem, aby tomu všemu na chvíli utekl. Aby zmizel před vedením, fanoušky, celebritami a novináři. Byl zoufalý. Ale veškerý stres z něj spadl, jakmile se za ním vrávoravě zavřely těžké dveře. Vrávoravě se tu pohyboval každý, pokud se vůbec ještě hýbal. V tom do šediva vydýchaném pajzlu nečekaně našel svou zadupanou vnitřní svobodu. Svalil se k barovému pultu. Zapálil si a pak náruživě potáhl. Prolil hrdlo čímsi, co se podobalo whisky. Plíce si přivykly na režim "no oxygen", oči na šerosvit. Byl volný! Opil se dřív, než do sebe chrstnul pátého panáka. Poslední, co si pamatoval, byla vázanka, kterou vztekle stáhl z krku jako oprátku a odhodil do kouta. To, co dělalo z této zatuchlé díry pětihvězdičkový lokál, byla skutečnost, že tu nikoho nezajímal. Nikdo ho neznal. Každý se tu utápěl ve vlastním srabu a osamění.

"Nepozvete dámu na drink?" chraplavý hlas ho vyrušil ze slastného čumění do blba. Tón byl o dvě patra níž, než aby patřil éterické bytosti. Otočil se za zvukem a očima ručkoval k jeho zdroji. Vycházel z úst ženy sedící vedle. V laskavém přítmí jí odhadoval něco kolem čtyřiceti, což mohlo zrovna tak znamenat, že jí už dvacet let není třicet. Vypadala, že tu popíjí odnepaměti. Její ordinérně rudá rtěnka se dávno rozpila mimo hranice rtů. Dekadentně podmalované oči taky nevěstily nic dobrého. Tmavé odrosty platinových vlasů marně popíraly svou existenci. Sjel ji pradávným pohledem chlapů, kterým během pár vteřin vyhodnotí kvalitu samice. Její tělo mělo lepší časy už za sebou, ale pořád ještě drželo fazonu. Jako prázdný flakon, v němž ještě tušíte uvadlou, vyvanulou vůni.

"Ale jistě, madam. Co si dáte?"

"To co vy. Mně je to jedno."

Ta nebývalá lehkost jejího rozhodování mu imponovala.

"Ste tady novej? Eště sem vás tady neviděla."

"Asi potřetí. Vy tu býváte často? Nic mi do toho…"

"Skoro furt." Dáma se povážlivě zakymácela na židli. Ale v tom pohybu bylo něco nečekaně důstojného. Horák ji se zájmem pozoroval. Ano, chtěl ji původně uhasit pár frťany a odpálkovat, netoužil se s nikým vybavovat. Ty vole, tak toto fakt nemáš zapotřebí. Těch mladejch pipek v práci, který jen čekaj, až ti vodevřou poklopec. A doma pěknou ženskou, která se vážně snaží, ale… Ale u Horáků to v posledních měsících v ložnici nestálo za moc. Omlouval to přepětím z práce. Vona to moje selhání tak trpělivě snáší. Sakra, kdyby mě raději poslala do prdele. Je moc hodná. Čím víc se snaží, tím víc se mi vocas teleskopicky zasouvá. Kurva.

"Čekáte tu na někoho?"

"Tady nikdo na nikoho nečeká, tady se jenom chlastá."

"Skvělý postřeh."