Letní povídka Ivy Pekárkové: Moderátor Horák a hysterická paměť národa

V televizní stanici panoval chaos. Premiér Janoš Jagiš (ano, ten, co byl permanentně v demisi, zato dvakrát jmenovaný do funkce robotickým politikem, kterému před časem vypadly obvody při jednom z pořadů Richarda Horáka, takže se laikové domnívali, že "usnul") okamžitě odvolal ředitelku, jakmile zjistil, že se provdala za hydropyromana Váchu, nyní papeže, a jmenoval ji ministryní vodohospodářství a zábavní pyrotechniky.

Na místo ředitele vlivné internetové televizní společnosti nastoupil Xavier Y. Zadrhoň, premiérův jednadvacetiletý prasynovec. I on pocházel z Bulharska, ale na rozdíl od premiéra hovořil česky prakticky bezchybně a Jagiš do něj vkládal velké naděje. "Xaviérik, ten juž vás tu srovná, vy nemakačenkové, banda lotroviův! Konešně vy budětě požádny požady vydělávat! Konešně se na to bude moguť i slušnyj člóvek poďyvát!"

Vzápětí se moderátor Horák ocitl v nemilosti. Nestačilo, že byl po strašlivé záplavě bez studia, navíc se o jeho pořadu začalo šuškat, že je celý postavený na vodě. A Zadrhoň, který se podle instrukcí svého strýce − "tžeba jesť mýtiť všégny pživandrovalce, všégny mygránty, všégny Nečékhy" − nadšeně pustil do čistky, objevil Horákovo strašlivé tajemství. Nejmenoval se odjakživa Horák. Jeho původní jméno znělo Záhorák, obyvatel toho podivného kusu země, která není ani Morava, ani Slovensko a už vůbec ne Čechy. "Kry-kry-kry-kryptocizinec nemůže mo-mo-mo-moderovat slušný český po-po-pořad," nechal se slyšet Zadrhoň. "Po-po-po-potřebujeme pra-pra-pravého Če-če-cha! Ne nějakého Zá-zá-zá-zá-zá-zá---" Bezmocně mávl rukou.

Zdrblý Zá-Horák netušil, jak dokázat, že je pravý Čech, dlouho se trápil, ale nakonec našel útěchu ve své pochybné identitě. Začal chodit do práce s obrovským loskutákem na rameni a v tričku vyzdobeném oblíbeným sloganem své provincie − "Podľa ptáka poznáš Záhoráka." Loskuták strašlivě skřehotal a v pravidelných intervalech vypouštěl bílé cákance. Jeho snahy byly úspěšné. Zadrhoň Horáka vyslal do terénu v naději, že pták uletí, anebo zdechne.

Jeho úkolem dnes bylo natočit rozhovor se dvěma dámami zralejšího věku, které přijaly minimalistickou víru a odebraly se žít pod převisem v pískovcových skalách na dalekém severu, až u Jičína. Televizního štábu se zmocňovala panika, když po rozhrkané dálnici opouštěli Prahu: takhle daleko od civilizace už dlouho nebyli. Ale překonali svůj strach, zpívali si do zvuků motoru a loskuták odvážně skřehotal.

Dlouho trvalo, než se doškrábali k jeskyni. Mezi skalami GPSka nefungovala a mobily ztratily signál. V náhlém tichu, rušeném jen funěním kameramana, shrbeného pod tíhou svého náčiní, pištěním komárů a radostným vřískotem klíšťat, která se po nich vrhala ze zálohy, si Richard Horák náhle uvědomil, že i příroda dovede být krásná. Vysoké koruny buků ve výšce nad nimi tvořily zelenou klenbu, kterou se prodralo jen tu a tam pár nebeských paprsků a ozářilo mechové polštáře, až se neonově rozsvítily. Vypadalo to tu jako v kostele nebo možná v baru. Zrovna když se marně rozhodoval, co je krásnější − tenhle velebný hvozd, anebo flaška Johnnieho Walkera, vynořily se ze skalní rozsedliny dvě bytosti jak z jiného světa. Pokynuly jim nahými pažemi a zvaly je, ať přistoupí blíž.

"Jistě, nebylo to snadné, vzdát se všech věcí, všech rodinných alb, značkového oblečení, knih a polštářů," vykládala zeširoka ta starší a vousatější, oblečená do sukýnky z trávy zdobené stříbřitými pytlíky od brambůrek. "Ale praktikovat minimalismus polovičatě nemá smysl. Nejvíc mi chybí manžel a dobrman. Musela jsem oba svěřit přítelkyni, nesnesli by život v takových podmínkách. Ano, chybí mi mazlíčci," pronesla zamyšleně a hladila Horáka po ptákovi, až se čepýřil. "Zato máme klid. Klid od lidí. Klid od vzpomínek. Klid od hysterické paměti."

"Ale Klárko, nepřeháněj!" ozvala se ta mladší a půvabnější, bohužel oblečená od krku po kotníky do plátů borovicové kůry, pečlivě sešitých nitěmi vyrobenými z plastových nákupních tašek, takže poskytovala zbytečně mnoho prostoru představivosti. "Nevzdaly jsme se úplně všeho. Máme lžíce a ešusy a krém na obličej a zatím jsme se nezbavily sirek − dosud neumíme rozdělat oheň pohledem, ale Klárka to snad brzo dohledá v Knize druidů. Tu máme taky s sebou. Nezabíjíme věci, vůbec ne. Čekáme jen, až zpráchniví. Tak jako historie." I ona se k Horákovi lísala a hladila mu ptáka.