Z dcer vychovávám vrcholové manažerky. Aby firma vydržela po generace, uzavřeli jsme rodinnou ústavu, říká podnikatelka Martina Vítková

S manželem už 25 let úspěšně vede zlínskou společnost NWT. Její budování se přitom podobá stavbě katedrály na tekoucích píscích. Svět je v neustálém pohybu a trh, na kterém se dalo vydělat před pár lety, dnes neexistuje. Proměnlivému světu se Vítkovi přizpůsobili: rozjedou byznys, nechají ho růst, ale když se změní podmínky a přestane vydělávat, prodají ho a pustí se do něčeho jiného. Odtud pramení šíře aktivit holdingu NWT, který zahrnuje energetiku, IT služby, stavebnictví, ale také třeba skleníky na pěstování zeleniny nebo celou řadu start-upů. Přesto Martina Vítková o byznysu s ročním obratem jedna a půl miliardy a 400 zaměstnanci mluví nekomplikovaně a s lehkostí.

V jejím podání vypadá podnikání spíš jako vzrušující a zajímavá hra, která prostě občas nevyjde. S nadhledem dokáže vylíčit i poněkud dramatické studijní pobyty skoro dospělých dcer, jež by jednou měly rodinné impérium převzít. Aby přežilo i do dalších generací, rozhodli se Vítkovi uzavřít rodinnou ústavu. Je to pokus zasadit do pohyblivých písků alespoň nějaký pevný bod. "Že po vás takovou ústavu potomci převezmou a budou se jí řídit, v to můžete samozřejmě jenom doufat. Ale pořád je to více než neudělat nic," říká Martina Vítková.

Chodila jste na gymnázium v Kroměříži, kde jste se seznámila s manželem, pak jste studovala účetnictví a finance na VŠE. Vždycky vás bavila čísla, nebo to byla spíš nutnost, že jste se na tenhle obor dala?

Kam jít studovat, jsem se rozhodovala ještě za totality. Tenkrát byla Vysoká škola ekonomická prestiž. Věděla jsem, že nemohu učit děti nebo léčit lidi, vždycky jsem vlastně byla typ manažera, ale to se dříve nikde neučilo. Ekonomka byla rozumová, pragmatická volba.

Hned od úplného začátku jste pomáhala manželovi? Firmu založil, ještě když byl na gymnáziu.

Ano, od začátku. Zakládal ji, když jsem šla na vysokou školu.

Dnes je vaše společnost velká, podnikáte v mnoha oborech. Tenkrát, před 25 lety, jste prodávali první počítače. Pamatujete si začátky?

Živě. Měli jsme prostor menší než garáž, s kovovou roletou. Manžel v něm měl kancelář a prodával počítače, které se montovaly z jedenácti komponent. Jeden tehdy stál až sto tisíc. Já vystavovala faktury v textovém editoru, to ještě nebyl ani Word. Když manžel vozil zboží zákazníkům, potřeboval někoho, kdo by v kanceláři přijímal objednávky, mobily neexistovaly, jenom pevná linka, pochopitelně ani internet. Postupně se to rozjíždělo, tak jsme vzali první sekretářku.

Váš manžel vzpomínal, že vás v začátcích okradl nějaký zaměstnanec. Vybílil sklad a vznikla škoda asi milion korun. Jak jste to přežili?

Člověk přežije všechno. Tenkrát byl pro firmu likvidační milion, dneska je to třeba 20 mi­lionů, rozdíl je jenom ve výši částek. Na konci to vždycky nějak uděláte, akorát vás to zabrzdí. Od té doby se nám staly daleko horší věci. Někdy třeba uděláte špatné rozhodnutí. Když podnikáte, nikdy se nepovede všechno. To je normální.

Podnikatelka Martina Vítková

Foto: Tomáš Nosil

Mohla byste říct, co se vám v poslední době povedlo a co ne?

Povedl se nám určitě vstup na burzu s firmou Fillamentum, která vyrábí umělohmotná vlákna do 3D tiskáren. Asi před týdnem jsme prodali divizi internet. Myslím, že za dobrou cenu, a podařilo se nám stabilizovat práci s jednotlivými týmy zaměstnanců. Nakonec záleží stejně hlavně na nich.

A co se vám nepovedlo?

Bioplynové stanice, u nichž nelze zvýšit příjem, protože ceny prodané energie určuje energetický úřad. Přitom náklady stoupají. Na bioplynky jsme si vzali úvěry a ty teď splácíme. Ale to na začátku nikdy nevíte. Hodně peněz jsme také investovali do pyrolýzy, kterou už se nám nedaří dotáhnout asi sedm let. Plánovali jsme, že budeme zpracovávat pneumatiky − rozsekáme je, zplynujeme v pyrolýze, vznikne elektrická energie a tu prodáme. To se zatím nepovedlo, ekonomicky to moc nevycházelo, není k tomu legislativa, není jasné, kdo má komu platit za zpracování odpadu. Podobně jsme zatím dopadli s likvidací těžkých kovů z kalů z odpadních vod, což bude vyžadovat legislativa už brzy. Trápíme se s tím teď ve spolupráci s Vysokou školou báňskou.

Často postupujete tak, že něco vybudujete a po určitém čase prodáte.

Ano, protože byznys se velmi rychle mění. Trh počítačů, které jsme prodávali na začátku, dneska téměř neexistuje. Počítač si už u specialisty nekoupíte. Koupíte si iPhone, notebook, které stojí 20 tisíc, na nich je marže osm procent, a objednáte si je přes internet. Ještě v roce 1998 jsme měli největší obrat díky tomu, že jsme prodávali mobily, ale pak přišli operátoři a jednu dobu je nabízeli za korunu. A najednou ten byznys zase neexistoval. Stejně tak si v současnosti nikdo kromě nadšenců nebo profesionálů nekoupí foťák. Většina lidí fotí mobilem. Zatímco ještě v roce 2008 nám dělal část obratu jejich prodej.

Kdybych byla na vašem místě, stresovalo by mě, že musím pružně reagovat a pořád něco vymýšlet.

Taková je doba. Tempo udávají lídři trhu, jako je Microsoft, Google nebo Apple, a my se jenom přizpůsobujeme. Ano, bývá to stresující a myslím si, že kdyby nám některé aktivity vydržely déle, dokázali bychom na nich lépe vydělat. Opakováním bychom se zlepšovali. Ale někdy je lepší rozjetý byznys prodat. V divizi internet jsme obsluhovali osm tisíc zákazníků. Teď se trh konsoliduje, má přijít čtvrtý operátor a je tady velká finanční skupina, která skupuje poskytovatele služeb, jako jsme my. Nemůžeme jim konkurovat. Je výhodnější říct si: Dobře, vybudovali jsme to, nese nám to něco, ale teď dostaneme tolik, že bychom takovou částku nevydělávali dalších několik let. Získáme tím prostředky, které investujeme jinam.

Kam?

Stavíme 120 high-tech bytů v centru Zlína. Rozjíždíme i stavbu pasivních domů, protože od roku 2023 by všechny rodinné domy měly být pasivní. Na to je potřeba mít pozemky, povolení a už teď investovat.

V Praze by se takové byty určitě dobře prodaly, ale ve Zlíně bych trochu pochybovala.

Určitě se prodají, na tom se nedá prodělat, přinejhorším vyděláme o něco méně, než předpokládáme. Pustili jsme se do nich hlavně proto, že situace ve stavebnictví je v současnosti i kvůli legislativnímu rámci kritická. Velcí investoři chtějí mít stavbu hotovou v šibeničním termínu a tlačí dodavatele, jako jsme my, ke zdi kličkami ve smlouvách. Na konci přijde místo investora rovnou právník, který se prochází po stavbě a ukazuje, že podle smlouvy jsme nedodali včas tohle a tamhle to a napaří nám penále v milionech korun. Přitom zeď, na které má být rozvaděč, tam nebyla, nebo dokonce bylo vše dodáno, ale investor se vyhýbá převzetí a schválně oddaluje termíny. Teď zrovna mi dluží na jedné stavbě 20 milionů. Dům je zkolaudovaný, obsazený 200 nájemníky, inzerce v prestižních časopisech, a přesto peníze nemáme. To jsou děsné nervy a s manželem jsme se shodli, že nám to za to nestojí. Řešili jsme dokonce, jestli divizi subdodávající do stavebnictví nezavřeme, jenomže to není tak jednoduché, protože obnovit už by nešla. Zmizí lidi a s nimi know-how. Raději to uděláme opačně. Budeme sami investory.