Ten film natočil před třemi lety o své matce režisér Matěj Mináč.
Materiálu měl dost: šťastné dětství holčičky prožité v rodině obklopené veselými a trochu bláznivými strýčky. Potom povinnost nosit žlutou hvězdu, skrývání a nakonec věznění v Osvětimi. Optimistická poválečná léta strávená na pozici fotografky u Slovenského filmu. Manželství a dvě děti se scenáristou Jánem Mináčem. Zlatá šedesátá a nadšení pro uměleckou fotografii, začátek spolupráce s karlovarským festivalem. Poslední okamžiky tvůrčí svobody. Šedivá normalizace. Krátké porevoluční nadšení a útěk ze Slovenska 90. let do Česka.
Se Zuzanou Mináčovou jsme se vydaly proti proudu času a dotkly se jen několika mezníků jejího života, kterým naplno prošly dějiny 20. století. V jejím vyprávění ale není ani stopa po pesimismu, jak si kdysi umínila.
Spousta historek dokládá, že se v životě dokázala skvěle bavit. A také prosadit svou. Hlavně když šlo o dobré záběry.
Festival v Karlových Varech fotografujete už od konce 60. let. Máte pocit, že se chování hvězd během té doby nějak změnilo?
Ne, nezměnilo. Velké hvězdy jsou milé, velmi přístupné a dobře se s nimi pracuje. Zatímco "béčka" a "céčka" jsou zakomplexovaná a mají vždy nějaký problém. Já jsem s focením festivalu už chtěla přestat, ale letos to bude po padesáté, co ho fotografuji, tak ještě pojedu.
Někdy vezmete hvězdy za ruku a odvedete si je stranou. Už se vám stalo, že s vámi někdo odmítl jít?
Myslím, že ani ne. Člověk vycítí, jestli je na to fotografovaný naladěný.
Například si vzpomínám, že přijela jedna sourozenecká režisérská dvojice. Přivezli velmi dobrý film, nevím už, jak se jmenoval. Pozorovala jsem je a zjistila, že mají smysl pro humor.
Vytáhla jsem je před hotel Pupp, kde byly za jedněmi dveřmi kýble a smetáky, a nařídila jsem jim, aby to tam pořádně zametli. Tak strašně je to bavilo, že mě potom vyhazovali na rukách, ale samozřejmě že to vyfotili i všichni ostatní kolegové.
Také Danny DeVito měl úžasný smysl pro humor a dokázal se výborně tvářit. Nebo když jsem fotografovala Roberta Redforda, bouchla jsem ho do zad, aby se narovnal, on hned pochopil a napřímil se. Říkal, že když byl dítě, tohle mu vyčítala už jeho máma.
Fotila jste někdy někoho, s kým to nešlo?
Možná Renée Zellwegerovou, protože měla starosti, kde jí zůstal kufr, ztratil se jí cestou a ona byla celá vyplašená.
Po válce absolvovala obor
fotografie na bratislavské Uměleckoprůmyslové škole a pracovala jako vedoucí fotooddělení ve Slovenském filmu, kde se věnovala reportážní filmové fotografii.
Vytvořila desítky filmových plakátů, obalů gramodesek, knih.
Její fotografie hvězd z festivalů jsou legendární.
Je průkopnicí moderní slovenské a české fotografie, duší "nové vlny", ve které výrazně rozšířila možnosti fotografického výrazu.
Zaujala cyklem surrealisticky laděných snímků Čo chýba, nie je možné spočítať a je autorkou řady dalších souborů, např. Čas, Čakanie, Súvislosti, Hra, Zastavenie na ceste, Herecké portréty, Stromy aj.
Podílela se na filmech svého syna, režiséra Mateje Mináče, který se inspiroval osudem své rodiny, zejména ve snímku Všichni moji blízcí.
V roce 2002 vydala knihu Rekonstrukce rodinného alba, v níž se vyrovnala se ztrátou příbuzných za holokaustu.
Do Varů letos přijede režisér Barry Levinson, mimo jiné autor snímků Rainman nebo Vrtěti psem. Už tušíte, jak ho vyfotíte?
S tím jsem četla nějaký rozhovor a zaujalo mě, že si do svých osmi let myslel, že všichni lidi na světě jsou Židé. Když začal chodit do školy, byl hrozně překvapený, když zjistil, že tomu tak není.
Chápu, že vás to zaujalo. Sama jste vyrůstala v široké židovské rodině. Ale vy jste si asi nemyslela, že jsou všichni lidé Židé.
Ne, já jsem samozřejmě věděla, jak to je, ale Barry Levinson žil nejspíš v uzavřené komunitě, a to my jsme nežili. Mimochodem je velmi dobrý režisér, pořadatelům se podařilo sehnat velkou hvězdu.
V 70. letech se filmový festival odehrával nejen v Karlových Varech, ale ob rok i v Moskvě. Jak moc se od sebe tyhle dvě akce lišily?
Tvrdím, že kdo nezažil Rusko, neví, co je život.
Jsem přesvědčená, že i když teď Rusové organizují mistrovství světa ve fotbale, je tam bordel jak v tanku a nic nefunguje. Protože tam nikdy nic nefungovalo.
Jednou jste prý v moskevském hotelu zachránila bloudícího Kirka Douglase.
Tam bloudili všichni. Stalo se to den před začátkem festivalu. Nastoupím do výtahu a se mnou nějaký člověk, který se mi zdál povědomý. Zeptala jsem se ho, jestli mluví německy, a on, že ano, a hovořil německy dokonale. Říkala jsem si, že to nemůže být Američan, protože žádný Američan německy nemluví. Až když výtah zastavil, představila jsem se a on řekl, že je Kirk Douglas. A potom: "Prosím, pomozte mi, jsem hladový a nevím, kam mám jít." V tom hotelu byly na každém druhém poschodí bufety, kde se kaviár jedl polévkovými lžícemi a pilo se šampaňské. Čechoslováci se v jednom z oněch bufetů scházeli, tehdy tam seděly české hvězdičky, tak jsem ho mezi ně vzala a vyfotila. Byla to jedna z mála příležitostí, protože se druhý den pohádal s celým festivalem a odjel. Tu roztržku později popsal i ve své knize.
Jindy jste zase seděly s režisérkou Jitkou Němcovou u jednoho stolu s Marcellem Mastroiannim.
Ke konci komunismu se Rusové snažili udělat z festivalu "Západ". Spojili dvě jídelny a vznikl bar, kde hrála příšerně hlasitá hudba. Nechtělo se mi spát, tak jsem se tam šla podívat a u jednoho stolu našla Jitku Němcovou. Vedle ní seděl nejlepší tanečník flamenka Antonio Gades a hučel do ní. Vtom se otevřely dveře a vešel Mastroianni. Jenže si zapomněl akreditační průkazku.
Mastroianniho tam ovšem museli pustit jenom na základě obličeje.
To si také myslel, ale mýlil se. Vyhodili ho a já jsem si říkala: "Ty nemáš kam jít, ty budeš průkazku hledat i pod postelí a vrátíš se." Tak jsem si šla rychle pro foťák a mezitím se vrátil i on s akreditací. Neměl si kam sednout, tak jsme ho pozvali k našemu stolu a já ho několikrát vyfotila. Výborně jsme se bavili, i když jsme si nemohli vlastně moc povídat, protože přes hlasitou hudbu to nebylo možné. Každý si říkal, co chtěl. Asi ve čtyři hodiny ráno nás vyhodili. Koupili jsme si lahev gruziňáku a přemýšleli, kam ještě půjdeme. Jitka řekla, že má celkem pěkný pokoj, ale nesmí nám vadit, že v něm spí její snoubenec. Všichni jsme se tam vypravili včetně spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze, ale když jsme na pokoj přišli, Otík Vávra spal v posteli a vedle na nočním stolku měl odložené zuby ve skleničce. Naši společníci na to vyjeveně zírali a najednou začali říkat, že už je pozdě a měli by jít spát, protože druhý den se šlo do Leninova mauzolea.
Fotky, které jste v tom baru pořídila, byly publikovány?
Ano, vyšly několikrát.
Když jste ještě fotila analogovou technikou, musela jste snímky hned vyvolávat?
Ne, dělala jsem to, až když festival skončil, během něho jsem neměla možnost je vyvolat.
Začátkem 90. let jste se přestěhovala z Bratislavy do Prahy.
V roce 1993, po tom, co se rozpadla republika.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
