Císař, který se zastal rebela. Román 1352 - V plamenech ukazuje neobvyklé přátelství Karla IV. s revoltujícím lékařem z Valais

Když přijel Philippe Favre do Prahy poprvé, hned první den jeho ženu na ulici okradli, a tak většinu času promrhal na policejní stanici. Když dorazil letos na jaře podruhé, bylo už naštěstí všechno jinak. Českým čtenářům totiž přijel představit svůj historický román 1352 − V plamenech a těch několik dní, které strávil veřejným čtením, se prostě radoval z jeho úspěchu.

"A kam teď vyrazíte?" zeptala jsem se ho, když konečně podepsal poslední výtisk českého překladu a rozloučil se s posledním čtenářem. "Kam jinam bych šel?" usmál se. "Přece za Karlem IV. Teď už si dám pozor, aby mě nějaký současný lapka nezdržel. A doufám, že ve Svatováclavské kapli nebude zítra po ránu mnoho turistů."

Věřím, že Favreova návštěva Pražského hradu nakonec dopadla dobře. Podniknout ji musel, to bylo jasné. Karel IV. totiž v jeho románu, a tedy i v historii jeho země, sehrál pozoruhodnou úlohu.

Lékař a terorista

Dramatický a objevný příběh z údolí Valais (Wallis), jež se klene nad řekou Rhônou, je rámováno svahy alpských čtyřtisícovek a dnes patří do stejnojmenného kantonu, vystavěl Philippe Favre na postavě Guillauma Perroneta. Tento lékař se ve 14. století postavil do čela vzpoury proti tyranské vládě biskupa Tavela, sídlícího v Sionu, a savoyského hraběte Amádea. Pod Perronetovým vedením a pod praporci několika svobodomyslných šlechtických rodů se několik obcí v údolí Rhôny na určitý čas vymanilo z nadvlády, a i když nakonec byly poraženy, lze toto povstání považovat za jeden z prvních pokusů o nezávislost a sebeurčení, jež nakonec vedly v roce 1848 k ustavení Švýcarské konfederace.

Kde se ale vzal podnikavý Guillaume Perronet, který stál v čele revolty? Jak to, že ho dnes Švýcaři nezmiňují jako svého národního hrdinu? "Naše historie má Viléma Tella. A pak třeba tři odvážné, kteří údajně založili nejstarší konfederaci, ale ve skutečnosti neexistuje jediný historický pramen, který by jejich existenci potvrdil. Naopak Guillaume Perronet byl člověk z masa a kostí," říká Philippe Favre a hned jedním dechem vysvětluje, kde zapomenutého hrdinu objevil. "Jsem členem nadace, která shání peníze pro archeologické výzkumy na zámku Beauregard, a když jsem se někdy v roce 2011 chtěl dozvědět víc o majitelích hradu, narazil jsem v jedné knize z 19. století poprvé na Perronetovo jméno. Další střípky informací se přidávaly postupně: byl to lékař, kanovník, který často řešil spory lidí v obcích i s vrchností. Tu proti sobě nakonec popudil, vedl povstání, a když bylo poraženo, musel emigrovat a řadu let strávil v biskupském vězení. Dnes bychom ho možná nazvali bojovníkem za nezávislost a svobodu, na nějž se však zcela zapomnělo. Oficiální kronikáři ho neměli důvod zmínit, psali dějiny pro vrchnost. Vlastně jsem ho našel náhodou." 

Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi, detail tváře Karla IV.

Foto: Profimedia

Philippe Favre se více než třicet let živí ve valaiském kantonu jako pedagog. Roky se zabýval moderními technologiemi, o nichž přednášel dospělým a učil je nová média používat, dnes je také nadšeným dějepisářem. Historii studuje v archivech a nejraději o ní vypráví svým dvanáctiletým žákům, s nimiž také rozvíjí počítačové programy, pomocí nichž modelují původní stavby středověkých hradů, které se v Alpách do dnešních dní dochovaly jen jako ruiny.

Impulzem k sepsání románu, který ve Švýcarsku vyšel s podtitulem Lékař proti tyranii, se pro něho stala kopie listiny, kterou vydal Karel IV. v roce 1354 na hradě Regensbergu a v níž stvrzuje, že bere pod ochranu čtyři obce v údolí Valais i se všemi obyvateli. "Představte si to: Karel IV, římský král, se rozhodl dočasně ochránit asi 4000 až 5000 lidí žijících v Alpách, daleko od jeho moci a vlivu. Poslal dokonce do těch vesnic svého vojenského zástupce, postavil se tak proti biskupovi, který byl vlastníkem tohoto území, a také proti Amádeovi de Savoy. Proč to udělal? Jsem přesvědčen, že právě v tomto momentě sehrál významnou roli Perronet. Ti dva se prostě znali!"

Pasáček a princ

Ideální zápletka pro román: osudové setkání plebejce s panovníkem. Doložit z archivních materiálů, kde se císař s lékařem poprvé potkali, se ovšem Favreovi nepodařilo, a tak se musel uchýlit k fikci. Ta je v románech povolena. "Stanovil jsem si několik hypotéz, co se asi mohlo odehrát, pokud byl císař ochoten tolik riskovat pro venkovského lékaře někde v Alpách. Co Perronet udělal pro císaře?"