Imerzivní divadlo ponoří diváka do příběhu i osobností postav. Musí si ale dát pozor, aby v roztěkaném světě neutonul

Odložím věci v šatně a stoupám po krátkém schodišti do haly. "Dobrý večer, vítejte na vernisáži," pozdraví mě na konci schodů korpulentní dáma, která mě nenechá na pochybách, že jsem se ocitla v době první republiky. Na sobě má šaty s fiží, pusu namalovanou ostře červenou rtěnkou a zpod kloboučku jí vykukují pravidelné kudrny. Odpovím na pozdrav, projdu kolem ní a zamířím k jednomu z velikých francouzských oken vedoucích na terasu. V místnosti postávají a posedávají další návštěvníci a podobně jako já se trochu nejistě rozhlížejí kolem sebe. Mezi nimi se nenuceně pohybují ženy v dlouhých šatech, jak z filmu Eva tropí hlouposti, a muži oblečení do širokých kalhot a dvouřadých sak. Všichni jsou poměrně mladí.

"Přišla jste také na vernisáž?" přitočí se ke mně jeden z gentlemanů s vlasy ulíznutými brilantýnou. Následuje několik otázek: "Znáte slečnu Apfelsteinovou, majitelku tohoto domu? Jste tady poprvé? Co děláte za povolání?" Váhám, co říct. Pravdu, nebo si mám vybrat nějakou jinou identitu a také předstírat? Tváří v tvář profesionálnímu herci, kterému bych sotva dokázala sekundovat, druhou variantu vyloučím. Mám pocit, že by to bylo jako snažit se držet krok na tréninku se zdatným atletem.