Volfův revír: Brusel 1958 - 1000x více než Nagano

V úterý 17. dubna uplynulo šedesát let od zahájení Expa 1958 v Bruselu, první poválečné světové výstavy, jejímž symbolem se stalo jednak Atomium (stometrový vyhlídkový objekt inspirovaný krystalovou mřížkou železa), jednak Československo. Nebyl jsem tam, neboť jsem se narodil až o sedm let později, nicméně pátral jsem po okolnostech, jež k úspěchu vedly. O československé účasti bylo rozhodnuto v roce 1955, klíčová pak byla lednová schůzka svolaná Československou obchodní komorou, na niž byli pozváni umělci (Adolf Hoffmeister), historici umění (V. V. Štech, Zdeněk Wirt) a také architekt (František Cubr).

Na setkání zazněla tři zásadní doporučení. První pronesl Adolf Hoffmeister, známý malíř, karikaturista, spisovatel a diplomat v jedné osobě. Varoval: "Nesnažte se tomu dát takový výraz propagační tvorby, aby tam nebyly obvyklé věci. Důležité je, aby tam byla umělecká díla, umělecký výraz." Hned po něm se k tématu vyslovil architekt František Cubr, tehdy největší expert na výstavy a výstavní pavilony: "Rád bych zdůraznil, že vidím v této výstavě vrcholnou reprezentaci čs. státu a nepustím ani jeden nekvalitní kousek práce. Všechno musí míti umělecký výraz. I vyjádření komerční musí býti umělecky provedeno. Aby se velká skupina výtvarníků mohla sejít a jedni podpořili druhé. Aby ve všem byl charakter české práce." Jako třetí promluvil V. V. Štech, legenda mezi historiky a teoretiky umění: "Rád bych, aby výstava potvrdila, že architektura je vedoucí výtvarné umění. V posledních létech totiž architektura ztratila na působnosti."

Nemluvili do prázdna, komunistická byrokracie kupodivu vzala jejich doporučení vážně − světovou výstavu totiž chápala jako vhodnou možnost propagandistického působení na Západě. Československo na sebe upozornilo nádherným pavilonem, který byl postaven podle projektu Františka Cubra, Josefa Hrubého a Zdeňka Pokorného, a také naproti umístěnou restaurací, již nad zem vynášely štíhlé ocelové pilíře. Scénář výstavy napsal Jindřich Santar a vybral na ni ve shodě s architekty vše kvalitní, co vznikalo. Výsledkem byla dynamická expozice představující ve třech celcích "jeden den v Československu".

První část byla věnována práci (prezentace energetiky, strojírenství, zemědělství, skla a keramiky a textilu a obuvi), druhá odpočinku (děti a loutky, volná chvíle, krásy a historické památky) a třetí kultuře (věda a písemnictví, hudba, užité umění). Zvláště sklo, keramika, textil, hračky a divadlo Laterna magika s revolučním promítacím systémem (tzv. polyekranem) fascinovaly diváky, kterých přišlo za půl roku šest milionů. Superlativy nešetřil ani Walt Disney. Lidé se bavili. Byla to dokonale pojatá státní propaganda, neboť to, co bylo k vidění, bylo tak kvalitní a smysluplně provázané, že celek nikdo za propagandu nepovažoval. Mezinárodní jury odměňovala jako zběsilá: pavilon dostal nejvyšší ocenění Zlatou hvězdu jako nejlepší z 52 účastnických zemí, dále Československu udělila 56 Grand Prix, 47 čestných diplomů, 36 zlatých, 17 stříbrných a 14 bronzových medailí. Teoretik Jiří Šetlík, jenž Expo osobně navštívil, konstatoval: "Do Bruselu jsme šli jako zaostalý národ, a díky architektuře a umění, které jsme tam představili, jsme se zase dostali na kulturní mapu světa."