V běžném životě pracují jako političky, manažerky nebo novinářky. Když si ale nazují běžecké boty, stane se z nich někdo úplně jiný

První tři kilometry to chci zabalit, všechno mě bolí, lapám po dechu, i když se rozbíhám pomaleji, ale pak se to zlomí. Přichází euforie a čirá radost," říká o běhání Martina Ferencová, ředitelka Českého svazu pivovarů a sladoven. Po tréninku si s oblibou dává dvě malá piva. Každá běžkyně má své vlastní návyky i trasy, které si postupně oblíbila podobně jako značku parfému. Politička Kateřina Jacques Bursíková obvykle urazí deset kilometrů, zvládne to za hodinu. Nejdřív se zahřeje stoupáním z Malé Strany na Petřín a na Ladronku, zatímco závěrečné klesání je příjemný výklus.

Na trati si také ženy leccos vyslechnou. "Člověk neustále dostává dobré rady od kolemjdoucích − většinou o škodlivosti běhu pro kolena, a dokud jsem běhala s kočárem, tak o rizicích pro dítě. Kdybych dostávala desetikorunu za každou hlášku 'Utíkej, Forreste, utíkej', byla bych bohatá," podotýká překladatelka a novinářka Jitka Jeníková, autorka blogu mamavbehu.cz. Pravidelně začala trénovat po narození prvního dítěte. Aby shodila kila a aspoň na chvíli se dostala z kolotoče věčného chování, kojení a přebalování.