Nejlepší je vzít naše děti, strčit je mezi vaše děti a nechat je být. Nejsou potřeba miliardy, myslí si fotbalový trenér z vyloučené čtvrti

Ve volném čase trénuje malé ostravské fotbalisty a jeho rodina si zvykla, že si ho kluci chodí vytáhnout na plácek před domem, i když se nudí a do oficiálního tréninku je daleko. "Strejdo, pojďte si s námi zakopat," volají do oken ostravské bytovky, ale ve vykání jsou důslední; trenér na něj z praktických důvodů dbá. "Strejda" Jaroslav Horváth vstane od práce, zavolá svého syna, kvůli němuž s tréninky streetfotbalistů z klubu Mongaguá vůbec začal, a jde.

Mezi osobním nasazením Jaroslava Horvátha a množstvím podobně fungujících dospělých jinde v republice se však dá vypozorovat jeden podstatný rozdíl. Díky Mongaguá, dětskému mančaftu pojmenovanému po brazilském městě, odkud do Česka přijelo několik ligových fotbalistů, se romské děti z vyloučené lokality v Ostravě-Kunčičkách dostanou do styku s majoritní společností. Společenský význam sportu, na nějž se nabalují další zkušenosti, v Kunčičkách téměř nelze přecenit: děti poznají, jaké to je, když "o něco" jde, některé se vůbec poprvé setkají s pořádky, které "bílí" považují za běžné, ale i s bílými dětmi jako takovými. Od venkovního světa je přitom nedělí plot ani žádné nařízení - jejich segregace probíhá nepozorovaně, zvolna a jejich rodiče ji nemohou zastavit ani zvrátit.  

"Před pár lety v Kunčičkách žilo nejvýš 10 romských rodin. Bylo tu nádherně. Fungovaly sousedské vztahy, před každým domem byste našla záhony, květiny a lavičky. Lidé se znali a zdravili. Začalo se to lámat během posledních osmi let," vypráví někdejší aktivní fotbalista Jaroslav Horváth o pozvolném sestupu Kunčiček k nelichotivému označení a kletbě, která s ním padla na místní dorost.