Volfův revír: Čínské hvězdy v gotice

Nečekal bych, jak mě výstava čínských malířů Zhanga Xiaoganga a Wanga Guangyia potěší. Povedlo se jim totiž něco, co není vůbec obvyklé. Svými obrazy osídlili dvě patra Domu U Kamenného zvonu natolik přirozeně, až se zdá, že je snad namalovali přímo pro tuhle budovu, o níž se ví, že vzhledem ke gotickým parametrům (když si nedáte pozor, futra vás udeří do hlavy) není pro vystavování ideální. Ale pokud to vyjde, můžeme být svědky prvotřídního zážitku, v němž historie umožní dokonalé vyznění současné tvorbě. Chce to v podstatě málo, vnímavost, citlivost, pokoru vůči prostředí, do něhož se s uměním vstupuje. Překvapilo mě však, že něco takového zvládli právě Číňané, od nichž bych se nadál spíše razance a modernistické tvrdosti, která minulost bere jenom jako minulost − a nic víc.

Navíc jde o umělce pokládané už více než 20 let za hvězdy světového formátu. Prorazit v miliardové zemi je jedna věc, uspět globálně druhá. Zhang Xiaogang a Wang Guangyi to dokázali poté, co v první polovině devadesátých let excelovali na bienále v Benátkách, kde se nová čínská malba dostala na piedestal, a strhl se nebývalý zájem o cokoliv, co namalovali. Zatímco stará Evropa se od obrazu jako příliš starého média odkláněla, čínští malíři je dokázali suverénně resuscitovat: namísto úderů do srdce prostě používali štětec a vlastní identitu. Stali se hitem. Kdo si však myslel, že půjde jenom o módní záležitost, jež přetrvá nanejvýš několik sezon, ten se mýlil. Už můžeme hovořit o fenoménu.