Do poslední chvíle jsem byla přesvědčená, že v sobě tu předsudečnou bábu utluču. Mé ušlechtilé já zvítězí, vytáhne vlastní francouzskou hůl a já se nakonec ubráním dojmu, že je to celé srandovní ústřel. Proč odmítat nový, virtuální pohled na lidskou smrt, říkala jsem si, když náš život už do značné míry virtuální je? Proč po vzoru nového českého projektu Život po životě neopatřit hroby QR kódy, díky nimž návštěvníci hřbitovů zvědí, jakou ztrátu lidstvo utrpělo, když jsme jednoho dne nazuli papirove boty a nevalili juž do roboty? Mohli by si projít naši posmrtnou prezentaci. Fotky, songy, myšlenky. A navíc − hřbitovy by prý byly přitažlivější pro mladé.

S potlačovaným odporem k této poslední životní póze, již by mohli za soumraku hodnotit kolemjdoucí s mobily (vzniknou místo lajků křížky nebo například soutěž o "nejoblíbenějšího mrtvého"?), jsem bojovala do sobotního dopoledne. Tehdy mě vykolejily nečekané životní okolnosti. Doma vůbec nikdo nebyl. Měla jsem tři hodiny volna. Co s nimi? Co se sebou? Co se životem?

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Všechny články v audioverzi + playlist
Předplatit za 40 Kč
Máte již předplatné?
Přihlásit se