Tak ahoj za týden: Kolektivní výchovou v týdenních jeslích procházely československé děti už od narození

Omluvným tónem poznamená, že nebyla geniální dítě, a proto žádná z jejích vzpomínek nesahá dál než k hranici dvou a půl let. Nejspíš se domnívá, že je to málo. Z toho období si však Zdenka Prouzová vybavuje několik obrazů, jež posluchači, který se ještě dokáže naladit na dětské emoce, okamžitě ožijí. Třeba jak stávala s kamarádem, chlapcem jménem Rudko, v postýlce týdenních jeslí ve Starém Smokovci a přes okno sledovala tramvaje přijíždějící k nedaleké zastávce. Mávala na ně, protože si myslela, že každou z nich jede máma. Vzpomíná si také na trojúhelník žlutého světla, který se v noci objevoval pod dveřmi dětské ložnice, když je kontrolovala ředitelka jeslí. Dokonce si dodnes pamatuje její jméno.

"Mamince jsem týdenní jesle nikdy nezazlívala, brala jsem je jako danost," říká Zdenka Prouzová, šedesátnice s mladým hlasem a smířlivým přístupem k životnímu období, z nějž na ni dodnes vane "neradost a prázdnota". "Rodiče neměli jinou možnost, jak se o mě postarat. Když se vzali, byli mladí, bydleli na ubytovně a pracovali na směny. Máma dělala v telefonní centrále a vyzvedávala si mě podle toho, jak měla volno. Do týdenních jeslí jsem začala chodit v necelém roce," líčí žena okolnosti nástupu do instituce, jež v druhé polovině 50.  let zažívala rozmach; útlum přišel zhruba o 10 let později.