Jazzová dílna Zuzany Válkové: Uraz mě, ale kvalitně

Na 21. století je báječné, že cokoliv v něm člověk dělá s jistou měrou nasazení, pravidelnosti a ochoty producírovat se na síti, může okamžitě začít vyučovat ostatní. Internet dnes nabízí kurzy česání obočí, vykrajování vajec i tréninku vombatů. S potěšením konstatuji, že přišel i s množstvím tipů na téma Jak vyšvihnout invektivu, ačkoliv ucelený kurz zatím chybí. Urážka je totiž největším přítelem nás, chronických gándhíovců, kteří v případě, že nám někdo skočí do úsměvu a naše srdce začnou krvácet křivdou, lapáme po dechu a to nejostřejší, co z nás vyjde, je "sobý hnusec" či sžíravé "to si děláte legraci". (Vulgarity vyslovené se zpožděním se nepočítají.)

Na zoufalou úroveň této dovednosti, která, je-li uplatněna správně, snižuje riziko fyzického násilí, jsem si v uplynulých měsících vzpomněla několikrát. Poprvé, když se někdo pokusil urazit mě a vypadlo z něj něco tak komicky neohrabaného, že mě dojal. Taková šance to byla! A navíc: od některých lidí se chcete nechat urazit, protože vaše představy o světě se nepotkávají ani v tom, jaký je den v týdnu. Abyste si to lépe představili: jste Petronius Arbiter, přicházíte k Neronovi a říkáte: "Ty, císaři, nerad ruším, ale zdá se, že ti hoří Řím." A on na to: "Kde? Kde?" a hodí pod lenošku krabičku od sirek.