Vánoční povídka Ivy Pekárkové: Děvčeti se musí

Ani smrt nepomohla. Už od června, kdy se dozvěděli její diagnózu, Monika doufala, že… že ji smrt osvobodí. Protože dívat se na tohle, sledovat tohle dvacetkrát urychlené stáří, jak babičku stravuje, to bylo hrozné. Byl to temný kruh, kruh rozšiřující se temnoty, které se neuměla bránit. Takové stáří se nedalo snést. Babičku odjakživa znala jako starou ženu. Babička byla stará, už když Monice bylo pět šest let, byla stará, když jí bylo jedenáct, byla stará, když jí bylo dvacet. Nikdy předtím ji nenapadlo, že stáří osmapadesátiletého člověka je něco docela jiného než stáří pětasedmdesátníka a to je zas docela jiné než stáří člověka, který by se − kdyby nepřišla diagnóza −, dožil devadesátky.

Až dosud pro Moniku babička stárla tak nějak rovnoměrně, takže si toho nikdy pořádně nevšimla. Jistě, kdyby se podívala na fotky dvacet třicet let staré, viděla by, že se babička za tu dobu docela změnila, ale ona to nikdy nedělala. V posledním půlroce se nemusela dívat na fotky, aby vycítila přítomnost smrti. Babička scházela z týdne na týden, ze dne na den. Pokaždé, když za ní přijeli, byla o něco pomalejší, vrásčitější, shrbenější, žlutší. Jezdili za ní jen na víkendy, co mohli dělat jiného. Babička bydlela na vesnici a odmítala se odtud stěhovat, oni už dávno odešli do města, měli tam své životy a práci. Doktor jim vysvětlil s téměř dojemnými rozpaky, že u takhle starých lidí se těžko určuje, jak rychle bude rakovina postupovat, ale vzhledem k rozsahu metastáz jí dává tři až šest měsíců. Další léčba už nedává smysl.