Jsem spíš umělec chirurg, říká Prokop Bartoníček. Jeho díla oceňují v Berlíně i Tokiu

Zvuk, který ten stroj vydává v prázdné místnosti, by mohl obstarat první takty některé ze starších skladeb islandské skladatelky Björk. Pohyb mechanického ramene nad bílou plochou pokrytou barevnými říčními oblázky, jež ohledá a roztřídí do úhledných struktur, doprovází pneumatické syčení a vrnění kovových pojezdů, které zve k nástupu beaty a symfonický orchestr.

Jller (čti "iler"), společný projekt umělců Prokopa Bartoníčka a Benjamina Mause, s nímž se umístili na předních příčkách novomediálních soutěží v Linci a v Tokiu, je mašina pneumatická i poetická. Pracuje, když se nikdo nedívá, a výsledkem jejího úsilí je krása, o které neví. Kamínky ze dna německé řeky Iller, jež se poblíž města Ulm vlévá do Dunaje, třídí podle jejich geologického stáří a její poslání se proměňuje také podle toho, s kým o ní člověk mluví. "Jller je nejspíš trochu absurdní. Je hmotný a exaktní, ale zároveň je symbolický. Dá se tedy číst lecjak − záleží na tom, kdo se dívá," říká o projektu Bartoníček. V těchto dnech se oceněných "čtvrt tuny součástek a kamení" vrací z Tokia do Prahy a nejspíš zamíří do Příčné ulice 1.

Čekání na návštěvu

"Prosimvás, a tady už není pošta?" ptá se o sychravém odpoledni mladého Pražana − a Berlíňana − Bartoníčka poněkud rozladěný důchodce. "Bohužel, je mi líto," odpovídá zakladatel kulturního centra Ex Post, které v Příčné vystřídalo Českou poštu před dvěma lety a dnes kromě uměleckých projektů hostí též výtvarné workshopy pro děti; po jejich poslední akci jsou parapety v hlavním sále poseté barevnými třpytkami. "Zastavují se tu lidé se zásilkami často?" ptáme se Bartoníčka. "Pořád," směje se. "A během těch pár vteřin se vždycky stihnu nadchnout, že sem jde někdo jen tak na návštěvu."

V den, kdy nám Bartoníček představuje své zázemí, slaví desáté výročí svého polovičního odchodu do Berlína. Polovičního proto, že by z Prahy natrvalo nejspíš nikdy neodešel. Před 10 lety se mu podařilo přesvědčit komisi na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (UMPRUM) o tom, že o jeho dalším osudu na prestižní Universität der Künste Berlin nemají rozhodnout losem. Od té doby si drží byt ve dvou městech. Ale vezmeme to popořadě − od konce.

Dvojitý zásah

"Na světě existuje mnoho akcí, komerčních i méně komerčních, prestižních nebo obskurnějších, kde se Jller mohl uplatnit. Ale protože s kolegou strašně neradi vyplňujeme formuláře, přihlásili jsme ho jen na dvě," líčí Bartoníček triumfální cestu stroje, na jehož realizaci se podíleli také Pavol Rusnák a Tomislav Arnaudov. "Uspěl na obou. Na Ars Electronica v Linci i na Japan Media Festivalu v Tokiu. V Japonsku se sešlo přes čtyři tisíce projektů, cenu v kategorii Excellence Award mi předával jejich ministr kultury. Byl to fantastický zážitek," vzpomíná umělec-vynálezce. "Zaplatili nám letenky, ubytování, přepravu i pojištění díla. Umíte si představit, že by se česká státní instituce rozhodla, že udělí cenu nějakým Novozélanďanům a pro radost si jejich umění přiveze do Česka?"

Umělec rád pracuje se světlem i s estetikou působení přírodních zákonů, v tvorbě uplatňuje lasery i zrcadla.

Foto: Libor Fojtík

Pro Prokopa Bartoníčka je tvorba autentickým záznamem toho, kým je, jak přemýšlí a co považuje za důležité. To ale podle něj nestačí. "Člověk musí mít schopnost přesvědčit ostatní o tom, že jeho pohled na svět jim k něčemu bude. Když se najde parta lidí, kteří si o mých postřezích myslí, že jsou zajímavé a hodné investic, jsem vděčný," říká umělec, jenž měl v 31 letech samostatnou výstavu ve státní Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře, jejímž kurátorem byl uznávaný teoretik umění Richard Drury.

Muž z Berlína