Tři příběhy: "Měla jsem pocit, že žiju skrčená pod nekonečnou betonovou deskou. Nepřetržitá lež, přetvářka..."

Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze. Příběhy publikované na blogu vyšly 20. října 2017 také knižně.

1. 

"Měla jsem pocit, že žiju skrčená pod nekonečnou betonovou deskou. Nepřetržitá lež, nepřetržitá přetvářka, nepřetržitý pocit hnusu. Všichni jsme z toho začali chlastat, v 70. letech se strašně pilo. I v práci. Protože to bylo snadné východisko z té šílené situace. Jako v Rusku. Aby se nezbláznili, nehodili si mašli, tak se ožerou. Utíkali jsme od toho. Každý víkend jsme s manželem jezdili do Krkonoš, na chalupu, jako mnoho jiných. Ale většina národa si rochnila, nepřemýšleli o tom. Přestože se ženské po městě neustále potácely s taškama a něco sháněly. Fronta se stála i na cibuli. Jeden rok nebyla nikde k sehnání – a zkuste vařit bez cibule. Bylo to šílené. V životě jsem nebyla v průvodu 1. máje – když se blížil, tak vždy chodili a říkali: ‚Běda, jestli tě tam neuvidíme!‘ Ale pak bylo ticho po pěšině. Asi jsem to měla napsané v kádrovém posudku. Moje děti musely chodit do jeslí, nenechali mě s nimi ani chvilku doma, a jednou se tam syn popral s jiným děckem. Učitelka mi pak říkala: ‚No jo, ale co já mu mám napsat do kádrového posudku?‘ Kádrovali tříleté děti – a to se s nimi potom táhlo celý život. Po převratu mi jedna kádrovačka volala, říkala mi, že ta lejstra likvidují, a ptala se mě, jestli si je chci vyzvednout. Řekla jsem jí: ‚Hoďte je do koše!‘"

"Dodnes nemůžu pochopit, když lidé říkají: ‚Já jsem myslel, že to bude pokračovat donekonečna!‘ Pořád jsem věřila, že se to změní, nemohla jsem se dočkat! Denně jsem večer poslouchala Hlas Ameriky. Už padla i Berlínská zeď a tady se furt nic nedělo. Ale pak přišel pátek 17. listopadu a v rádiu hlásili, že na Národní třídě tlučou studenty. Za dvě hodiny přišel můj syn, tehdejší student, belhal se a já mu hned říkala: ‚Oni tě ztloukli na Národní, viď?‘ Druhý den jsem už byla na Václaváku. Srocovali jsme se tam po malých skupinkách, navzájem jsme se neznali, ale najednou z nás byl obrovský průvod. To byla krása! Vyřvávali jsme různá hesla a já se cítila úžasně. A druhý den znovu a další den znovu. Padal sníh, byla čvachtanice, měla jsem promočené boty, ale vůbec mi to nevadilo. Od té doby mám radost. A ještě jsem nevynechala ani jeden 17. listopad – máme rituál, že vždy jdeme celá rodina na Národní třídu a vždy zapálíme svíčku. Ale pak už je to pokaždé jiné, podle aktuální politické situace. Člověk to musí sledovat, hlídat, aby se zas různé věci nevrátily. Ale já jsem optimistka, myslím, že to všechno dobře dopadne. Včera jsme tam stáli, dceři už byla zima, chtěla jít, ale já jí říkala: ‚Ještě zůstaneme! Jen se rozhlédni, tady jsme v nejlepší možné společnosti!‘"