Setkání s originálem nic nenahradí. Vídeňská Albertina vystavuje starého mistra Raffaela

Od naší zpravodajky ve Vídni – Bez ohledu na to, jak precizní pohled na dílo starého mistra nabídnou odborníci, největší požitek stejně působí, když se divák setká "tváří v tvář" s originálem − například půl tisíciletí starým. Vídeňská Albertina pro svůj hit sezony, výstavu Raffael, shromáždila 18 maleb a 130 kreseb. Budou tam k vidění do 7. ledna.

Označení "starý mistr" je vlastně zavádějící, i když je řeč o dílech umění z počátku 16. století. Raffael Santi ale fyzicky zestárnout nestihl − zemřel tři roky před svou čtyřicítkou v roce 1520, zatímco další dva italští umělci, vedle kterých nikdy nezapomene být připomínán, Leonardo da Vinci a Michelangelo, se dožili 67, respektive 89 let.

Brzké úmrtí je právě tím, co si divák projektuje do smutného pohledu 22letého mladíka, který hledí z autoportrétu. Raffael je na něm velmi sličný: hladká tvář, dlouhý krk a vlasy splývající na ramena. Nezdá se však, že by se na svět díval žádostivýma očima.

To obraz šlechtice Binda Altovitiho, kterého malíř portrétoval o devět let později, vyznívá výrazně živěji, sebevědoměji a také trochu lačně.

Mladý muž je zachycen s mírně pozdviženým obočím, jako by se právě ohlédl a náhodou oči zabodl přímo do diváka.

Portrét pochází ze stejné doby jako Raffaelův nejslavnější obraz Sixtinská madona a má všechny kvality umělcových nejlepších prací: precizně vystihuje každý detail a technickou dokonalost, jež je sama o sobě statická, oživuje pohybem. 

Setkání s originálem nic nenahradí. Vídeňská Albertina vystavuje starého mistra Raffaela

Další 3
fotografie

Na desítkách kreseb − perem, uhlem či křídou − se Raffael cvičil v tom, jak své postavy rozhýbat a prodchnout emocemi. Učil se také od zmíněných starších kolegů, Leonarda a Michelangela, jejichž obrazy a sochy dychtivě zkoumal ve Florencii. Tam působil čtyři roky, během nichž namaloval mimo jiné několik překrásných madon.

Právě madony se staly Raffaelovou značkou. Začal je totiž malovat dosti nepatřičně s malým Ježíšem, který si hraje.

"Podle křesťanské doktríny však Bůh nedělá nikdy nic nesmyslného," uvádí kurátor výstavy Achim Gnann. Raffaelův "hrající si Bůh" je podle něj výrazem nastupujícího italského humanismu, obzvlášť když si malý Ježíš pohrává například s granátovým jablkem − symbolem vášně.

Ve Florencii Raffael pracoval také na monumentálním díle Ukládání do hrobu. Práci si u mladého malíře, jemuž se už dlouho říkalo mistře a jenž byl nazýván pouze křestním jménem, v roce 1507 objednala šlechtična Atalanta Baglioni.

Obraz byl určen do hrobky na památku jejího syna, jenž byl zabit při rodinné rozepři v létě roku 1500.

^{Raffael: Panna a dítě, 1508 © Gemäldegalerie Staatliche Museen zu Berlin, Foto: Jörg P. Anders}

Raffael chtěl pro biblický výjev, v němž je mrtvé tělo Ježíše Krista ukládáno do skalní hrobky, použít stejnou kompozici jako jeho učitel Perugio − tedy s Kristovým tělem položeným na zemi.

Jak ale ukazují skici, v jeden moment se rozhodl pro originální, velmi netradiční scenerii: Ježíše ponesou dvě postavy. Trápil kvůli tomu své modely, kteří se museli nazí prohýbat pod těžkým nákladem, aby mistr viděl, kterým směrem se lidské tělo při námaze ohýbá a které šlachy se napínají.

Výsledný obraz je jako políčko zastaveného filmu: Dva muži − ovšemže oblečení − nesou s námahou bezvládné Kristovo tělo do schodů k hrobce a Panna Marie padá v mdlobách do rukou tří žen. Postavy nosičů jsou podle kurátora inspirované sochami od Michelangela.

Je škoda, že se Albertině nepodařilo zapůjčit tento obraz z římské galerie Borghese, skici tak lze na výstavě porovnat pouze s nevelkou fotografií slavného díla.

Vídeňská přehlídka se podrobně věnuje i pracím, které Raffael vytvořil v Římě. Proslulého umělce zahrnul zakázkami sám papež Julius II., který jej pověřil výzdobou tří místností ve Vatikánském paláci. Později jej učinil zodpovědným také za stavbu baziliky svatého Petra i rozšíření paláce.

Vedle toho měl Raffael také mnoho "světských" zakázek, pracoval na výzdobě několika římských vil a kaplí. Mistrova dílna se rozrostla, ale i s pomocníky měl zakázek nad hlavu. Nezemřel však předčasně kvůli vyčerpání, ale nejspíš na zápal plic.

Básník a kardinál Pietro Bembo vymyslel epitaf na jeho hrob: "Zde leží Raffael, za jehož života se příroda obávala, že nad ní zvítězí. Když zemřel, toužila zemřít s ním."