Tuřín dávno není symbolem bídy. Připravte si z něj skvělou zdravou pomazánku

Putujete-li okolím krkonošské Malé Úpy, můžete narazit na Pohádkovou stezku. Místa odpočinku provázejí i tabule s pohádkami Marie Kubátové, a tak se tu mimo jiné dočtete: "Znáte pohádku o veliké řepě? Tu, jak dědek zasadil řepu, která rostla a vyrostla převeliká, že ji tahali, tahali a z hlíny vytáhnout nemohli? Jenže kdepak na krkonošských horách řepa! Ta potřebuje úrodnější půdu. Leda tak ještě krmná řepa pro dobytek, ta se tu pěstovala mezi brambořišti. Říkalo se jí dumlík a v čase nouze a neúrody z ní vařila prababička chase dumlíkovku či dumlovku, nebo taky rymblici, protože dělala lidem v útrobách rymbál."

Dumlík neboli tuřín, nejlépe jeho žlutomasá odrůda, patřil tehdy spolu se zelím, bramborami a houbami k nejběžnějším součástem kuchyně Krkonoš, Jizerských hor a Podkrkonoší. Když byla hubená léta, byly i brambory vzácnost a horalé doslova přežívali na dumlíku. Stejně tak byl právě tuřín mnohdy jediným jídlem vězňů v koncentračních táborech. Kdo by se tedy divil, že ho v poválečné době lidé často nemohli ani cítit, a tak tahle skvělá, chutná a zdravá zelenina z domácností prakticky zmizela. S výjimkou hor a podhůří, kde právě dumlíkačka z tuřínu, mléka, v lepších časech doplněná trochou vyškvařeného špeku a bramborami, patří napříč časem k oblíbeným polévkám.