Konverzace přes oceán. Jiří Kovanda v galerii v Kanadě vystavuje s emigrantem Lumírem Hladíkem

Koncepce galerie na českém velvyslanectví v Ottawě je postavena na setkávání českých a kanadských výtvarníků. "Když jsem oslovila Jiřího Kovandu, aby si vybral kanadského umělce, jmenoval Lumíra Hladíka," říká zakladatelka galerie Veronika Holcová. "Nejprve jsem byla zaskočena, že poruším naše pravidlo, ale Lumír vlastně splňuje podmínky. Navíc se mi líbil jejich společný příběh."

Lumír Hladík získal kanadské občanství v roce 1983.

Kovanda s Hladíkem byli v polovině 70. let součástí neoficiální platformy, jež v podmínkách reálného socialismu pořádala performance, body art a věnovala se konceptuálnímu umění.

"Komunistický režim nás odsunul na periferii společnosti. Petr Štembera byl správce budovy Umprum, Petr Rezek domovník, já noční hlídač," vzpomíná Lumír Hladík.

Díky kontaktům v Národní galerii umělci dostali sem tam do rukou časopis FlashArt a taky některé samizdaty. To byl jejich veškerý styk s aktuálními výtvarnými tendencemi na Západě.

"Naše umělecké akce probíhaly tajně ve tři ráno v podzemí Uměleckoprůmyslového musea nebo v ulicích Prahy či jiných měst. V mém případě v polích a lesích kolem Úval a Českého Brodu," popisuje Hladík.

Performancím přihlížela hrstka zasvěcenců a fotograf. "Hledali jsme cestu k tehdejšímu umění, spolupracovali jsme na pár akcích, ale podobnou výstavu jako dnes jsme pochopitelně uspořádat nemohli," připomíná Jiří Kovanda.

Kovanda, Hladík: konverzace přes oceán

Další 2
fotografie

Čas oponou trhnul a svět se proměnil. Z Jiřího Kovandy se stal jeden z nejvýznamnějších českých umělců. Učí na pražské AVU a vystavuje v nejprestižnějších evropských a amerických galeriích.

Lumír Hladík emigroval. Odešel s celou rodinou, takže se musel starat nejen o sebe. Učil se jazyk, sžíval se s jinou kulturou. A hledal, jakým způsobem novou zkušenost zachytit ve své práci.

Oba přátelé se roky neviděli. "Trvalo mnoho let, než jsem měl první příležitost podívat se do Prahy a sejít se s Jirkou. Měli jsme za sebou velmi rozdílné osudy," podotýká Hladík. V roce 2011 se potkali i umělecky − společně vystavovali v pražské galerii SVIT. Současná výstava v Ottawě je jakýmsi volným pokračováním tohoto setkání.

Na otázku, jak spolu budou jejich díla "mluvit", když charakter tvorby i výrazové prostředky se tak vzdálily, odpovídají oba výtvarníci nezávisle na sobě velmi podobně.

Jiří Kovanda: "Ano, dnes jsou naše práce mnohem rozdílnější, než tomu bylo dřív, ale stále máme vzájemný respekt a pochopení pro to, co vzniká."

Lumír Hladík: "Vizuálně jsme sice dnes každý jinde, ale pod povrchem nám jde o totéž. Výstava byla koncipována tak, aby tuto jednotu-nejednotu zviditelnila, a dokonce zdůraznila."

Expozice přibližuje záznamy performancí z komunistického Československa, převážná část je ale věnována současné tvorbě.

"Hladík používá ostré reflexní barvy, důležité jsou pro něj materiály, provedení, díla jsou zneklidňující svým formálním výrazem. Kovanda překvapí místní diváky, s jakou lehkostí v instalaci použil zapůjčené podstavce, provokuje jednoduchostí a humorem," zamýšlí se kurátorka Holcová. Výstava je ostatně nazvaná Bipolární konverze.

Některé Kovandovy objekty vznikly až v Kanadě v Hladíkově ateliéru. "Z Prahy jsem přivezl jen sérii nových koláží," říká výtvarník. Vzhledem k dispozici galerie − tedy dvěma odděleným místnostem − vznikly vlastně dvě samostatné výstavy se společným průnikem.

I Hladík vytvořil pro Galerii 17/18 řadu nových artefaktů. "Vybrané objekty jsme prolnuli a zamíchali je doprostřed výstavního prostoru," podotýká.